Jak zůstat sám obklopen lidmi

Jak zůstat sám obklopen lidmi 

 

O chladu, který mě rozehřál. 

Jednoho dne, jednoho roku se rozhodl poutník vydat ze své samoty přes poušť, aby donesl lidem vodu do oázy.

Záleželo mu na tom, aby přinesl vodu v ten den, kdy slavili svátek zrození vody. Byl to pro ně velký den, kdy byli všichni plni lásky a vzájemného pochopení. Ten den si připomínali vytrysknutí pramene uprostřed pouště, kde pak byla později založena oáza. Na památku toho dne si pak nezištně navzájem dávali napít vody. Všichni k sobě měli blíž, všude kolem byla nádherná pohoda, úcta a vzájemná tolerance. Kdysi, když ještě poutník nebyl sám, ten svátek taky rád slavil.

Protože v té oáze znal jednu dívku, kterou měl opravdu rád, ač věděl, že je jí sám lhostejný, vydal se na cestu, neboť jí chtěl udělat radost. Nic jiného tím nemyslel. Byl už prostě takový. Snad aby si nepřipadal tak zbytečný. 

Nabral tedy vodu z té studny, o níž si myslel, že bude chutnat té dívce a lidem z jejího okolí nejvíce a vydal se sám na cestu přes poušť.

Úplně v ten den zapomněl na svou samotu, jak mu bylo dobře. Bohužel odchod byl trochu bolestnější. Cesta byla dlouhá a neměla konce. Tolik se mu chtělo vrátit a nešlo to. Nepatřil tam. Vlastně nepatřil nikam. Možná do té pouště, do které ho to tak táhlo.

Cesta nebyla příjemná, ale poutník její útrapy nevnímal a jenom přemýšlel, jak to vše stihnout do vypuknutí oslav. Bál se jednoho, jak s díky odmítnout a neurazit je v případě, že by ho zvali na jejich svátky. To nechtěl. Byl to jejich den. Jemu stačilo udělat těm lidem radost, ze které by pak později klidněji žil dále sám.

Konečně spatřil tu dívku svých snů a najednou ztratil všechna slova. Tak tu oba stáli a mlčeli. Přešel poušť, aby obdaroval lidi svou vodou a ta dívka mu sdělila, že o tu jeho vodu nestojí. Pak ho nechala do té pouště bez požehnání odejít a ani se ho nezeptala, zdali nemá sám žízeň. Byly to přeci jejich svátky. Plné lásky a pochopení, kdy se všichni obdarovávali vodou.

Odešel tedy opět do té pouště, které se Ti lidé tak báli, ještě více osamocen než dřív. Navíc s velikým splínem na duši. Vůbec nechápal co udělal špatně.

Před cestou se chtěl jenom trochu posilnit a doplnit zásoby vody, ale neuspěl, protože všichni lidé z té oázy se připravovali na svátky vody.

Zůstal sám uprostřed pouště, kde mu bylo lépe. Uměl si nalézt pro sebe vodu i tam, bez pomoci těch druhých. Pořád přemýšlel o té dívce, o těch ostatních z oázy, i o jejich lásce k druhým a jejich víře. Co je to za lidi, kteří se raději svěří do rukou jiných? Než by se sami vydali hledat vodu, tak raději odevzdaně zemřou v dobré víře, že bude o ně postaráno i po smrti. Nepřemýšlí o pramenu. Poutník spíše hledal příčinu vytrysknutí, aby toho později mohl využít, až bude hledat vodu pro přežití. Snažil se pořád přijít na to, co ho pořád nutí přežít, když byl jeho život tak prázdný a osamělý. Vlastně už neměl ani pro co žít. A to měl tak rád lidi kolem sebe.

Možná proto, aby je pochopil, se ještě jednou vydal zpět do oázy, kde zpovzdálí sledoval vrchol jejich slavností.

Něco se v těch lidech probudilo a najednou poutníka zvali mezi sebe. Stále to nechápal, proto raději hledal hledal všemožné důvody, proč to nepřijmout. Přesto je poutník za to neodsuzoval a dál si jich vážil, protože věděl, že mají jiné hodnoty a přednosti, kterým by se mohl sám učit. Slíbil jim alespoň návštěvu příštího dne, snad aby viděli, že se dá přežít i bez jejich pomoci a lásky.

Druhý den se tedy vrátil, aby je trochu poznal. Všichni byli milí a přátelští, jen té dívce, jako by něčím ublížil. Byla pořád tak odměřená a chladná.

Věříte-li tomuto příběhu a chcete-li snad poznat toho poutníka, hledejte ho nejspíše v té poušti, kde hledá vodu, cestu k lidem, Bohu, Lásce a Přátelství. Vodu možná najde, ale cestu sotva. V poušti totiž žádné cesty nejsou! 

Sepsáno na Štědrý večer 1996 po návštěvě katolické rodiny.

Veškeré souvislosti a podobnosti jsou záměrem.

Janek (Zdeněk Janeček)