Pošlete své jméno k planetám

Tak jsem si vzpomněl, když to je dnes 45 let od doby, kdy člověk přistál na Měsíci s lunárním modulem programu Apollo 11, že se nám lidstvo posunulo mnohem dál. Mé jméno, vyleptané do mikročipu vesmírného vozítka Rover Curiosity se už prohání krajinou Marsu. Stačila k tomu registrace s žádostí u NASA. Nekupte to, když to bylo zdarma. 

Janek Zdeněk Janeček 

Jste součástí historie!
Vaše jméno bude dopraveno na Mars na mikročipu 
v projektu NASA Mars Science Laboratory rover.

Číslo certifikátu: N2M400452799 Datum: 19.srpna 2009 

http://mars.jpl.nasa.gov/msl/participate/sendyourname/

Janek (Zdeněk Janeček) 

7. Cestovní email - Nákupní horečka

7. Cestovní email - Nákupní horečka 

Nemůžeš mít všechno jenom pro to, že je to tu levné. 

V městském státě, kde si jen stěží představíme průmysl, můžeme budovat prosperitu třeba obchodováním a cestovním ruchem, což je vlastně taky obchod, ale se službami. Singapur je typickým příkladem obojího. Jedna z nejvíce fungujících asijských ekonomik je živena konzumní spotřebou západních států. Snad jen člověk příliš bohatý nebo velmi chudý zde nebude nakažen nákupní horečkou. Její příznaky se nerozpoznávají snadno, což je dáno vysokými teplotami okolního prostředí. Horkou hlavu si ve 40 C neuvědomíš. Navíc se tě obchodníci snaží oklamat klimatizací a možnou všemožnou bezhotovostní platbou. Dokonce i v taxíku je zde možné platit asi pěti druhy platebních karet. Vysoké náklady na zdejší pobyt s kontrastem nízkých cen průmyslového zboží útočí na psychiku zdůvodňující nezbytnost nákupu zbytečných věcí. Nemocní nešťastníci nemůžou nic, než něco nového nakupovat. Ten komu na penězích moc nesejde, to má jednodušší. Koupí prostě to co ho zaujme nebo mu padne zrovna do oka. Ti šetrnější to mají komplikovanější. Musí to samé hledat ještě podle ceny. Jste-li k tomu všemu ještě vybíraví což znamená, že dopředu víte co chcete, ale nevíte, kde to sehnat, máte se na co těšit. Diagnóza nemoci nákupní horečky má tyto fáze průběhu, kdy vždy nezáleží na jejich pořadí a splnění všech bodů. Nabídka (reklama, výloha, prezentace atd.), podvědomé srovnání (s domácí cenou, s domácí nedostupností atd.), předstíraný nezájem (zbytečnost, jsou důležitější věci atd.), teorie nákupu (vlastní prostředky, krádež atd.), vyhledávání zboží (cena, obchody, internet atd.), vlastní nákup (obchod, tržiště atd.), platba (hotovost, úvěr, karty, šeky atd.), krátkodobá radost (přímo úměrná času a ceně nákupu) pochybnosti (bez záruky, nekvalitní, neznačkové, napodobenina, kradené atd.), zklamání (zbytečné, nevýhodné atd.). Nakupování je živeno chtíčem vlastnictví. Na vrcholu nákupní horečky nepotřebujete jíst ani spát. Netěší vás zábava ani sex. Od nakupování vás neodradí ani případné dary věcí jež chcete kupovat. V této fázi nakupovat musíte, i když na to třeba už nemáte. ,,Někdo nám udělá cenu tak nízkou, aby nám pak mohl, draze půjčit.“ Vědom si případných rizik nechávám se před cestou vždy očkovat. Bohužel na malárii, na cestovní a nákupní horečku vakcína ještě není. Stalo se co se stát muselo. Kdyby to tolik nestálo, tak by to za to psaní nestálo. A co se tedy stalo? Možná to začalo tím, že lehký život na cestě příliš zatěžovala fotografická výbava vážící asi 9 kg. Oči jiných vás okamžitě řadí mezi profesionály a movité lidi, což je pro focení spíše překážkou. Zatoužil jsem tedy též po malém nenápadném a lehkém digitálním fotoaparátu, který tu měli i děti. Vždy jsem se mu tolik bránil, ale pokrok nezastavíš. Technické možnosti a příznivé ceny jsou velikou vějičkou. V městě nákupních center se jen těžko vyhnete pokušení nezeptat se na cenu. Jakmile je nízká, je vysoce pravděpodobné, že jste se právě nakazili. Okamžitě se probudí centrum hamižnosti a hlavou se honí jenom jediné. Když je namátkově zjištěná cena tak nízká, může to být někde i méně. Když je to tu výhodné pro cizince, kteří jsou kavky nákupu, kde nakupují místní dravci obchodu. Pak stačí zprůměrovat několik tipů od místních a všechny předchozí plány jdou stranou. Ačkoli jsou zde ty obchody otevřeny i sedm dní v týdnu od 10:30 do 21:30 času je málo. To co nestíhám přes den, tak v noci nakupuji teoreticky. Ačkoli skoro nespím ráno vyrážím velmi čile. Bohužel táhnu sebou sobecky Aničku. Nevím sice proč, ale říkám si, že třeba nahradí mou rozpálenou hlavu. Na hotelu si nechám vysvětlit cestu, ale jelikož jsem líný studovat ve vypůjčené mapě vyrážíme na 600 metrů vzdálenou stanici metra. Po výlezu zaměřuji novou stanici do GPS a zjišťuji, že jsme 400 metrů od hotelu. S GPS se neztratíte, ale taky pobavíte. Zase platí, že za blbost se platí. Nás to stálo něco času, chůzi navíc a dva lístky do metra. Spěcháme a opět bloudíme. Když už jsme tady, tak se mrkneme v arabské čtvrti na zdejší největší mešitu. Před ní mě oslovuje asiat s běloškou. Vyhýbám se kontaktu vymlouvajíc se na neznalost jazyka. Nabízím ekvivalentně ruštinu abych měl pokoj. Jenže na tu reaguje ta dívka z které se později vyklube Češka. Její přítel byl z původně z Indonésie a žijí v Anglii. Na autobusovém nádraží, které zaměřujeme se ptáme na naše nákupní centra. Doporučují nám taxíka. Prý je to pěšky daleko. Později se ukáže, že to nebylo ani 400 metrů. 

Zde deník nečekaně končí takřka v půlce věty, ale časem ho možná doplním.

Janek (Zdeněk Janeček) 

6. Cestovní email - Kuala Lumpur

6. Cestovní email – Kuala Lumpur 

Z města dvojčat, které byly v té době nejvyšší budovou světa. 

Povodně doma nás opět trumfly, jako loňský teroristický útok na USA. To se pak těžko něco píše, když máte možná jiné starosti. Taky ten čas zde na webu trávíme více čtením novin než psaním. Když nebudu moc líný, tak něco napíšu dodatečně. Bydlíme v čínské čtvrti, na jídlo chodíme do indické a teď jdeme do Národního muzea. Zatím se mějte hezky, pokud to jde a zdravíme vás z Kuala Lumpur od zdejšího buddhistického centra. 

Janek (Zdeněk Janeček) a Anna 

23.8.2oo2 

na N 03 07 692 a E 101 41 215, 9 542 km od domova. 

5. Cestovní email - Khota Bharu

5. Cestovní email – Khota Bharu 

Mají tu jiné náboženství, ale celosvětově stejné hamburgery. 

Hlásíme se z Mc Donaldu v Kóta Baru což je prý nejmuslimštější město celé Malajsie. Projevuje se to především tím, že prostovlasé tu chodí jenom bělošky a lidí se tu neradi fotí. Dnes jsme se zastavili v nejstarší dřevěné mešitě v pevninské Malajsii. Zde jsme byli sami, protože všichni byli vedle na fotbale. Psát se nám toho moc nechce, poněvadž jsme líní. Zítra chceme vyrazit na pralesní železnici a trochu si vyrazit do toho prý 130 000 000 let starého pralesa. V Cameron Highlands to bylo skvěle. Výborná džungle, krásné čajové plantáže s hnusným čajem. Není divu, že ho koupíte jen zde a v Singapuru. Malajsie je opravdu malá Asie v jednom. Sice máme pocit, že je zde více Číňanů a Indů než Malajců, ale i tak je skvělá. Je tu dráž než v Thajsku, ale s tím se počítalo. V Singapuru bude hůř. Bankomaty na každém rohu a kulinářské pokušení také. Je těžké si vybrat. Jíme dost v indických čtvrtích. Určitě v tom vedru nepřibereme. Teplo je skoro nesnesitelné. Tak se mějte hezky a dejte pozor ať se v těch povodních neutopíte. My padáme na vedlejší noční trh na další žrádýlko. Možná se ozvem až dorazíme do Kuala Lumpur, ale kdo ví. 

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička 

16.8.2oo2 

na N 06 07 667 E 102 14 36. 

4. Cestovní email - Penang

4. Cestovní email – Penang 

Jiná země, jiný ostrov, jiný kraj, jiná kultura. 

Nelekejte se, že vám nedorazil 2. email, protože vám opravdu nedorazil. Sice jsem ho napsal, ale do Psiona z kterého se to opět nepodařilo odeslat. Zkusím to poslat znovu a jinak až z domova. Thajsko skvělé, relax na ostrove Koh Samui též, ale už od včerejška se nacházíme na ostrově Penang v Malajsii. Bydlíme v indické čtvrti, mail posíláme z čínské čtvrti a zítra vyrazíme do malajské části. Celá Asie v malém. Zdrželo nás čtení mailů. Vedle u počítače sedí jedna Češka s kterou budeme chtít pokecat, tak toho moc nenapíšeme. Včera jsme tu do půl třetí ráno mluvili se dvěma Čechy, co se toulají měsíce po Asii. Kdo bude chtít psát SMS Aničce tak může na +420 723 88 atd., já jsem na +420 737 11 atd. Protože Oskar tady nechodí na Oskartu, tak ho sebou ani nemám. Kam vyrazíme dál ještě ani nevíme a kdy se ozvem taky. Tak zatím a nebuďte nás nočními SMS, protože jsme 7 hod napřed od Vašeho času. 

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička 

z Penangu v Malajsii 

na N 05 24 999, E 100 20 223, 9 252 Km od domova. 

3. Cestovní email - Z ostrova na ostrov

3. Cestovní email - Z ostrova na ostrov 

Těžko najdeš kulturu, kterou zde nenajdeš. 

Díky naší lehkomyslnosti si můžeme trochu přispat a kolem desáté hodiny stojíme na naší známé silnici. Vyhlížíme červeného pickuaptaxíka a po předchozích zkušenostech se raději na cenu neptáme. Jedou s námi nějací Frantíci. Ostrov je malý, ale jejich jízdné vysoké. Nevím odkud vyjeli, ale vypadá to, že ho už dvakrát objeli. V přístavu dávám šoférovi beze slov 30 Bt, což je částka s kterou by tu měli vystačit místní. V každém případě je tak zaskočen mou drzostí nebo znalostí, že ani neprotestuje. 

Napřed musíš jít a místních lidí se vyptávat, na vše co potřebuješ znát, aby ses pak mohl znovu ptát,co, že, za kolik a jak? Své znalosti o nové poznatky si doplnit, to celé ještě zabalit a zprůměrnit a víš, co mohlo by se dít a stát, kde, jak a co, že tě to bude stát? Tedy snad. 

Konkurence společností prodávajících lodní lístky je veliká a proto bereme první sympatickou kancelář strategicky umístěnou přímo proti přístavu. Vede ji velmi usměvavý Thajec. Věřím, že jeho tvář není jen společenské klišé a kupujeme bez smlouvání lístky až do malajského Penangu za cca 600 Bt na jednoho. Loď vyplouvá až v devět večer a v ceně je nocleh na lodi i mikrobus do Malajsie. Navíc se nocleh na lodi jeví zajímavější než v hotelu. Jestli se nám zdál úsměv Thajce kouzelný, po zakoupení dvou lístků a darování pár pohledů Prahy přímo zářil. Chtěli jsme mu udělat radost ještě větší a tak jsme u něj zanechali svoje batohy a vydali se na bezstarostné toulání městem. Jelikož náš pobyt v Thajsku měl dneškem končit, byl náš rozpočet velmi omezen. Vloni nám muzikanti z Bangkoku doporučovali skupinu Carabao, kterou se nám nechtělo kupovat bez možnosti poslechu. Teď tu byl čas trocha peněz, obchod s přehrávačem a několik alb té skupiny. Na CD byla udaná cena, která se nelíbila obchodu, tak ji zlevnil, ta se zase nelíbila nám, tak jsme ji chtěli zlevnit, což se nám taky podařilo. Možná o víc, než by si přál prodavač sám, ale nám ani moc nevadilo, že ušetřené peníze zbudou třeba na zmrzlinu. Trochu času jsme trávili pozorováním výuky v thajské základní škole při hodině výtvarné výchovy, procházkami v buddhistickém parku a pozorováním přístavu. Zajímalo nás zda tam kotví už naše loď. Zdá se, že ta už tam byla. Co se, ale nezdálo lodníkům byly naše lístky. Pořád, že to není lodní lístek a, kde, že jsme ho koupili. To, ale bylo patrné z razítka a kancelář byla na dohled. Šli jsme se do ní podívat a objasnit situaci. Byla zamčená, jako naše batohy, na které jsme se mohli jenom smutně dívat. Naštěstí jsem si na usměvavého Thajce vzal mobilní číslo, ale neštěstí bylo, že ho neměl u sebe, ale na stole, což byl smutný pohled. Pevná linka z vizitky spokojeně odpočívala vedle dobíjejících se mobilů. Náš čas se relativně zrychloval s blížícím se odjezdem. Neříkal snad, že tu bude do osmé. Žádáme informace o hledané osobě ve vedlejší hospodě a co nám neudělá větší radost než vidět vysmátého cyklistu s klíčem od našich batohů. Kolo ještě ani nestačilo vychladnout, jako my a už ho odváží k lodi, kde nám bez problémů vyměňuje jeho orazítkovaný lístek za naše lodní lístky. A pořád se směje, my už teď taky, protože máme ještě třičtvrtě hodiny na večeři. V devět jdeme na loď, což zní dost hrdě, protože na lodi se při mé výšce normálně jít nedá. Asiat se může procházet po palubě s ložnicí důstojně, já jen s pokorně skloněnou hlavou. Uleháme na bílé žíněnkové matrace v společnosti Izraelců a Polek. Jistě by se tam našlo zastoupení i jiných národů, ale my se seznamujeme zásadně jen s těmi, jejichž nohy budeme muset v noci čichat a které budeme později budit našim mobilem. Na lodi se nespí zase tak špatně, ale, když vás v pět ráno vzbudí mobil, víte určitě, jak by se dalo spát určitě lépe, zvlášť, kdyby se ještě spát mohlo. Mikrobus měl být v přístavu v půl šesté, tak co otravují už teď v pět. Šofér si dokonce poslal pro nás na loď policajta, aby nás přivedl. Kde ho ráno sehnal nevíme, ale když už jsme si cestu koupili, tak ji musíme taky projet. Třeba by nás za to potrestali. Poslouchat se musí, tak nasedáme do mikrobusu a jedeme zatím do nějaké cestovní kanceláře. Tam nám tradičně seberou lístky a dají nějaké jiné. Je až neuvěřitelné, kolik se vám v Thajsku dostane do rukou dokladů, které dále směňujete za jiné, kde se postupně vytrácí cena, místo a adresa vašeho nákupu. Nakonec vám seberou i ten poslední, takže nemáte ani doklad a účet, že jste někde byli. Nazývám to velmi organizovaným chaosem daňových úniků. V kanceláři nám kontrolují naše pasy a ptají se zda máme každý 500 MR pro celní kontrolu. Když zjistí, že nemáme ani jeden MR posílají nás v půl šesté ráno do banky. Tvrdí, že to celníci vyžadují. Nechce se nám vybírat z bankomatu další Bt a ty pak zase měnit za MR. Jsme tvrdohlaví a meleme tu svou, že na nás si s kartami Malajci nepřijdou a VISA i EC/MC CARD si z našich kont peníze všude na světě vyberou. Čekáme skoro do půl sedmé až svezou podobnými autíčky další oběti cestovního ruchu. Některé poznáváme z lodi. Policista je asi nenašel včas. Ještě třídění podle průběžných dokladů a vyrážíme na jih. Bylo by to moc jednoduché, a tak cestou měníme ještě dvakrát auto. Ani nevíme zda kvůli poruše nebo konspiraci. Tip vozu bývá stejný, takže se snažíme obsadit i stejná místa. Občas se nám sice vymění spolucestující a jinak si nudu každý zpestřuje sám. Jedna mladá Angličanka cestující s kamarádkou do Singapuru třeba zvrací, vedle sedící Thajka luští křížovky, Francouzky spí atd. Na hranicích jsme museli jít všichni z vozu prokázat svou gramotnost a podepsat mimo jiné, že bereme na vědomí, že v Malajsii se trestá držení a přeprava drog smrtí. Pak ještě zrentgenovali naše batohy, jestli nemají nějaké zlomeniny a pustili nás do země vytoužené bez jediného malajského ringitu. Ujeli jsme sotva jeden km a už nás kontrolují přísní vojáci, kteří zřejmě kontrolovali, zda nás dobře zkontrolovali na hraniční kontrole. Je skoro podivné, jak se během několika km změní úhel pohledu na okolní svět. Když už máš pocit, že tu krajinu kolem důvěrně znáš, že tě už nic nepřekvapí a lepší je spát, tak jedna závora přes cestu a jsi v jiné dimenzi. Jiné stavby, jiná kultura a dokonce bych řekl, že i jiná příroda. Těch pár km proměny stačilo k pochopení všeho toho. 

,,Musíme se ještě hodně učit, 
abychom měli koho učit.“ 

A tak jsme uháněli krajinou mizející džungle vedle satelitních vesniček asijského nového baroka na ostrov Penang. Vystoupili jsme v předměstí pevninské části ostrova, na který se dalo dostat několika způsoby. Jednak jsme mohli jet tím naším mikrobusem až tam, jak se později ukázalo, protože tam zřejmě končil, lodí nebo busem přes nejdelší most v Asii což je prý 13,5 km. Peníze na autobus jsme zatím neměli a pak plaťte znovu to, co mohlo být zadarmo. Stopovat se nám na úpatí toho mostu moc nechtělo. Představa, že způsobíme kolizi na tak důležitém a slavném místě Asie nás odradila. Jednoduší je vyzvednout peníze v bankomatu a jít na lodní ferry. Vyzvednout peníze zas tak jednoduché nebylo, ale pár chybných pokusů při asistenci ochranky a návštěvníků banky vás něco naučí. Lístek stál 80 senů pro jednoho a kupoval se jen pro jízdu na ostrov. Zpátky se jelo zdarma. Ubytování jsme se vydali hledat do indické čtvrti. A jak jsme tak zatím s blížícím se podvečerem viděli, je se na co těšit. Jelikož jsme vybíraví a trochu i lakomí, trvá nám vždy trošku déle najít nocleh splňující tato kritéria. Všude blízko a pěšky, na bezpečném a tichém místě s možností vlastního zámku, zajištění oken, vlastní koupelnou i záchodem, zásadně bez klimatizace, s tichým a výkonným ventilátorem, zásuvkou pro Psiona i mobily. K tomu všemu ještě trochu čistoty a pokud možno skoro zadarmo. Není to na jednu noc a tak je vybíravost na místě. Většinou ta první možnost nesplňuje všechny podmínky a člověk má vždy větší radost, když vidí ty rozdíly. I když se vrátíš, kde začneš, máš pocit, že jsi udělal pro to vše a bereš to nejlepší. Tentokráte bereme až čtvrtou možnost a jsme spokojeni. Cenu se nám samozřejmě daří usmlouvat a hned máme dvě večeře zadarmo. Ve sprše smyjeme pot, což nám vydrží alespoň pět minut a jdeme se podívat na ty Indy co, že nám to uvaří dobrého. Cestou se stavujeme na jednom hotýlku, kde jsme našli dva Čechy. Trochu si pokecáme a získáme tipy pro další cestování. Z indické čtvrti chceme zítra vyrazit do čínské. Vyměnili jsme pohodu a klid thajského ostrova za pestrost a exotičnost ostrova malajského. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

2. Cestovní email - Koh Samui

2. Cestovní email – Koh Samui 

Ostrovy blažené pro duše ztrápené, ale i Ráj, který je vězením, když je malý.

Momentálně se nacházíme na ostrově Koh Samui, který se zítra pokusíme opustit, ale ještě se vrátím do Bangkoku a poté k tomu, jak jsme se zde ocitli. Naposledy jsem se zmiňoval o výletě na slavnou a nejstarší hadí farmu. Tam se dostanete poměrně levně za 3,5 Bt, když se vám podaří zjistit číslo busu a jeho zastávku. Po loňských zkušenostech jsme se v číslech orientovali možná rychleji než místní. Bangkok se dynamicky rozvíjí ve výstavbě, ale v dopravě je silně konzervativní. To po návratu v Praze bude jezdit všechno možná jinam. Autobusy zde jsou pohodlné pro nás i pro šoféra, který si klidně v zácpě sklopí sedadlo do ležící polohy. Ještě, že skoro v každém autobuse celou cestu sedíme, jinak bych měl ztíženou orientaci, protože má výška mi nedovoluje koukat se bez řádného pokrčení nohou z oken. Asiati jsou menšího vzrůstu. Ještě, že nešetří na rozteči sedadel, jako třeba v Mexiku. Tam bylo skoro lepší stát. Bez problému jsme dorazili na farmu, na kterou jsme přispěli 70 Bt za vstupenku pro jednoho, což bylo podstatně méně než New Yorská filharmonie, která tu nechala v 1984 na rekonstrukci 4 500 000 teď není jasné čeho zda $ nebo Bt, protože na pamětní desce to bylo anglicky až na tu částku, která je popsána jen thajsky. V každém případě to vypadá, že za ty peníze to snad museli postavit celé. Jelikož bylo moc teplo a asi málo zvědavců, místo slibované hadí šou jsme jen pozorovali spící hadí strážce a jednoho hladového hada, který za dvacet minut do sebe nasoukal asi 50 cm střevo, bůhví, čím plněné. Pěkně jsme se poučili, protože jmenovky k hadům byly pouze thajsky. Bylo opravdu moc teplo a tak jsme se vydali do zdejší klimatizované místnůstky plné sklenic zřejmě hadů alkoholiků naložených pořád v lihu. Pravda, že tam pro údajnou poruchu nesvítilo světlo, ale to nám zas tak nevadilo. Při naší baterce to vypadalo tak mysteriózně. Nakonec nám stejně rozsvítili, když viděli, že to nevzdáváme. Když už nám připadalo, že to město trochu známe, tak jsme se rozhodli odjet dřív než se začneme nudit. Párkrát se mi stalo, že jsem věděl dřív já, než moje GPS, kde jsme a tak jsem ji nechával za trest na hotelu. Foťák nezlobil a taky tam bejt musel, takže to takovej trest nebyl. Von už si to město prohlídl vloni. Jak tak chodíme po nám známých místech a potkáváme staré známé, tak mi to nedá a ukazuji prodavačce své pouzdro od nože, které jsem u ní před rokem koupil. Ještě si na mě pamatovala. Bodejť, když mi to trvalo dva dny než jsem ho usmlouval. Jelikož nám to smlouvání jde, tak jsme si zde usmlouvali cenu jízdného až na ostrov Koh Samui za 250 Bt včetně lodi. Na lístku byla sice cena 300 Bt, ale byli i tací, že chtěli 600 Bt. Vyšlo nás to levněji než místní dálkovou dopravou. V.I.P. bus se záchodem, námi nenáviděnou klimatizací zmírněnou fasovanou dekou, televizí s Terminátorem 2 a zastávkou na našem už z loňska známém parkovišti. Na lodi se na nás vrhali dealeři z různých hotýlků, chtějíc nám vnutit ubytování. Po přistání na ostrově jsme navštívili zdejší informační centrum. Tam nám sice ochotně poradili co a jak, kam a za kolik, ale nakonec to nebylo až tak jednoduché. Jízdné upraveným zastřešeným pickupem mělo stát na naší pláž 20 Bt, ale chtěli po nás vždy 100 Bt na osobu. Teprve po hodině jsme našli stávkokaze, který nás vzal za 30 Bt na osobu. Sice nám to nedalo takovou námahu, jak by se zdálo, protože jsme si sedli na viditelné místo a kroužících vnucujících šoférů se občas ptali zda nás tam hodí za těch 20 Bt. Klasický taxík chtěl rovnou 200 Bt. Nakonec se to podařilo a tak jsme se vydali hledat náš první nocleh v tropickém ráji. Po pláži jsme minuli několik hotýlků s bazénem, raději se neptajíc na cenu, až jsme našli tu svou kategorii. No nekupte chatičku s verandou, koupelnou a evropským záchodem 5 metrů od stylové reggae hospody sotva 20 metrů od moře za 200 Bt. Ani jsme nesmlouvali a nechtěli jinam. Písečná pláž byla v zátoce, která postrádala klasické vlny, ale zato její klidná hladina umožňovala naprostý relax. Stačilo se ve vodě položit na záda a nechat se nadnášet bez zbytečných plaveckých pohybů. V té hospodě nás trochu štvala ta jejich reggae a tak jsme si tam nechali pustit naše CD s Redlem a Myšíkem. To jsme udělali ještě v jiné hospodě s karaoke, ať se ti Thajci vzdělávají. Jenže on to byl automat, kde se platilo 5 Bt za skladbu, což po nás sice nechtěli, ale když tam implantovali to CD, tak to hrálo jednu píseň za druhou. Pak tam zase místní naházeli nějaké prachy a my bychom museli počkat až to dohraje, aby tu desku šlo vyndat. Tak jsme pro ní museli jít druhý den znova, ale to nám nevadilo, protože tam skvěle vařili a pivo tam bylo jen za 40 Bt, což bylo oproti jinde za polovic. Po zkušenostech se zdejší dopravou jsme si v půjčovně kol, ačkoliv podle informačního centra tu kola nikde nepůjčují dvě zapůjčili a za 60 Bt na den se učili jezdit vlevo. Mimochodem motorka tu stojí 150 Bt. Z mého pohledu to byl výlet pěkný, z pohledu mé zadnice horší. Budu se muset příště více zabývat sedlem než brzdami. Ostrov je dosti plochý což je pro cyklistu ideální. Cestou jsme viděli podobné pláže, jako ta naše, velkého výtvarně až směšného Buddhu, krokodýlí farmu, na kterou jsme ani nešli, letiště, tropický lijáček, nákupní třídu západního stylu a katolický kostel se dvoumi pokladničkami, kde větší byla určena na kostel a menší na chudé. Měl jsem sebou jen malý fotoaparát ve kterém mi došel film, takže mi to ani nemusíte věřit, ale ono zas tak co fotit nebylo. Bylo by tu toho ještě víc, ale v průvodci píší, že zde skoro neprší a protože zde prší už druhý den chceme zítra vyrazit na Malajsii. Sice nevíme ještě jak, protože když jsme si zjišťovali možnosti a chtěli to jít zaplatit, tak nám řekli, že už je pozdě. Jdeme tedy do přístavu jen tak. Internet je zde za 60 Bt a protože nemůžu spát tak to píšu do Psiona a pokusím se to odeslat za částku nejméně trojnásobnou přes roaming, jestli to teda vůbec půjde. Jinak, kdo by snad chtěl psát SMS jen Aničce tak může na +420 723 88 atd., já jsem pouze na +420 737 11 atd., protože Oskarta tu nejde a to ani v Malajsii. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

na ostrově Koh Samui 
bez korektury Aničky 5.8.2oo2 ve o4:45 

 na N 09°33.945' E 100°01.157'. 

1. Cestovní email - Cestovní skupina

1. Cestovní email - Cestovní skupina 

Před odletem, ať zas něco nepopletem. 

Známé krajiny mě neznámé mě přitahují, protože v nich žijí lidé mluvící mě neznámou řečí a přesto se stávají na chvíli mými známými a to už něco znamená. Chtěl bych poznamenat, že významnou součástí mého poznání je komunikace, která spojuje lidi i kontinenty. Je všeobecně známé, že Internet se umí s lidmi spojit ať už chtějí, či nechtějí. Všem vytipovaným neznámým a známým ať vstoupí ve známost toto, že se můžou seznámit pomocí životapopisu někomu exoticky neznámých krajů touto známou cestou: return@ atd. 1.mobil pro příjem SMS T-Mobile +420 737 11 30 .. , 2.mobil pro příjem SMS Eurotel +420 723 88 .. , 3.mobil pro příjem SMS Oskar +420 608 22 .. . Chtěl bych vás ještě varovat, že je dobré si objednat nebo případně zakázat toto cestovní mailování, čímž se vyvarujete těchto možných nemožných spamů. Vaše případné reakce vás uvedou do další akce. Protože máte pravděpodobně všichni mobilní telefon stačí poslat závaznou SMS na +420 737 11 30 .. , nejpozději do 26.7.2oo2 což je den odletu do Bangkoku, odkud se s Aničkou přesunem pravděpodobně přes Malajsii do Singapuru odkud se možná 17.9.2oo2 vrátíme. Proč opět do Thajska? Protože tam se dala sehnat lépe a levněji letenka než do Kuala Lumpuru. Navíc se cesta po zemi jeví komplikovanější a tím i záživnější. A co je v Malajsii? Kdyby už nestačilo to, že vyrážíme z křesťanské kultury přes buddhistické Thajsko do muslimské země, tak tam mají nejstarší pralesy na světě. Jejich stáří je někde mezi 100 - 120 milióny let což ve srovnání s našimi 10 tisícovými lesy není málo. Vedle džungle tam mají také nejvyšší budovu na světě což už je také dost kontrastní a stojí za poznání.

„Když nevidíš život jiných, 

nemusí se ti ten tvůj zdát nudný.“ 

Janek (Zdeněk Janeček) v Praze 
na N 50°03.320' E atd. 21.7.2oo2. 

6. Cestovní email - Thajsko

6. Cestovní email – Thajsko 

Miny za námi a usměvavé Thajsko nás vítá. 

Hej hola, Thajsko Vas vola. To je teda skola. Dve zeme, tak blizko u sebe a obe tak vzdalene, kdyz to v jedne jde, tak proc v druhe ne? Ja vim Kambodza je mozna tak v roce O, ale jak dlouho. Mozna jim tam vyvrazdili inteligenci, ale bude to i jinde. Jelikoz mam pokracovani napsane v Psionu a nechce se mi to psat znova, musite si jeste pockat. Spojeni pres Vol nejak nejde a nejde. Thajsko je tak zname, ze nestoji ani za zapis. Pak Vas tady dost uz bylo. Ani me nicim moc neprekvapilo svym vyvojem. Nektera mista jsou stejne, jak pred 5 lety, jina jsou zasazena dobou. Napriklad ve Watu Po je primo ve chramu vedle leziciho Buddhy telefonni budka, ale zbytecne, vsichni tam volaji mobily. I ja jsem tam prijal SMS od Anicky, kde na me ceka. Jak to ta sikovna holka odeslala nevim, kdyz vcera nesel Eurotel ani Paegas odesilat. Mozna ty chramy. V Ayuttay nas zase zaujal nad jednim Watem jedinecny ukaz, kolem slunce na bezmracne obloze byla jasne viditelna korona, podobna pri jeho zatmeni. Jako, kdyby svitilo Slunce a kolem nej byl velky mrak jasne kruhovy, lemovany malou duhou. Pokousel jsem se to vyfotit a neoslepnout. Vsechno jim tady jinak slape a my taky. To do pedalu u kola, ktere si tu pujcujeme. Je to lacine, pohodlne, nebezpecne a zabavne. {nebezpecne pro mistni, jezdime vlevo i vpravo, nekdy bez brzd i se zablokovanymi brzdami} Vzdy neco zazijeme. Vcera jsme si domluvili navrat kola do 18, ale ani nase GPS nas nestacila vratit vcas a tak v 18 hod 5 min uz tam bylo zavreno. Dali jsme jim do zastavy 1000 Bt misto pasu, coz nas zachranilo, protoze ty jsme vydindali u sousedu, kteri mozna ziskali dve kola za 1000. Dnes jsme si zas pujcili kola za 15 bt na den bez zapisu a dokladu a bali se je vratit, protoze jsme ztratili jeden klicek od zamku. Malem jsme si je tedy museli nechat, aby jsme neplatili pokutu. Lide jsou tu tak poctivi, ale ne hloupi, spis radostne naivni. Po te Kambodzi je to jeden velky rauch. Opravdu je co srovnavat. Myslim, ze i my bychom se mohli v leccems priucit od techto usmevavych lidi. Budete li se stale na ne smat, ne se jim smat, lecos vam tu projde. Pokora a usmev, to na ne plati nejvic. My jdeme zase pojidat ty jejich zvlastni pokrmy, ktere nam tak chutnaji a jsou velice zvlastni tim, ze skoro vubec nic nevylucujeme. Treba to za nas poziraji ty tasemnice a teplo. Mozna tu stolici taky vypocujem. Tak, pro dnesek konec, jde se jist a pit, dnes budem uz jeden mesic zde a neni lehke porad bdit. Teda, jak my se tesime, az se zas vyspime. Tak zatim pa a Arnostovi dekujeme za ztraceny cas na mailu Buzkova, ktery se nam stejne nepodarilo otevrit. Nikdo nam nenapsal, jak se jmenoval hotylek na Chiang Mai, kam se ritime a odkud chceme do dzungle na Golden Triangle.

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička. 

5. Cestovní email - Krátce

5. Cestovní email – Krátce 

Tak krátké, že to nestojí za otevření. 

Jen krátce, vše je O.K. jen času je málo a na to, jak se vypisujeme to nestojí za čas Váš ani náš trávený zde na Internetu. Buďto to zkusíme poslat z Psiona, když to bude rozumně rychlé nebo jen krátce budeme informovat o aktuálních novinkách. Vše později zpracujeme a zašleme těm co si zážitky objednali. Mějte se.

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička. 

4. Cestovní email - Doprava Kambodža

4. Cestovní email – Doprava Kambodža 

Kde lidi vozí, jako prasata a prasata vozí na motorce po dvou kusech a kde řídí dva z jedné sedačky.

Po male prestavce neco ze zazitku podle Anicky “Z velke zeme, plne melkych hrobu.” Jest to vytrzeno z kontextu a taky z deniku, ktery je castecne zapsan v Psionu. Podotykam, ze se nam podarilo vcera uspesne navratit do Thajska a uzivame si klidu, miru, inteligence a cistoty zdejsi kontrastni zeme. Opet pouzivam cislo na Paegas +420 737 11 atd., Anicka ma pujceny muj Eurotel +420 723 88 atd., oba jsou aktivni, ale Paegas v Bangkoku neumi odeslat SMS, prijem jde u obou. Posilateli SMS musite mit cele mezinarodni cislo. Nastavte si dorucenky, at vite zda to dostavame a nebudte nas. Thajsko je o 6 hod pred nami. 

Doprava není jen únava, ale i zábava. 

Predchozi text je v Psionu a poslu ho po zpracovani. Rano jsme vyrazili presne podle modelu, jedna motorka, jeden sofer a dve svine. Tak se tu bezne jezdi. Tedy na motorce jsou vzadu svazana dve prasata k sobe. Povetsinou tedy mrtve. Svine jsme asi ale byli my, protoze jsme si vzali jen jednu motorku a ne dve. Puvodne doslo k omylu, protoze sofer rekl, ze motorku nam ukaze zitra a, ze si ji pujci od taty. Kreslil jsem mu trikolku pro dve osoby vzadu a on ochotne kyval, jakbyne, platili jsme mu 10 $ na den. Prijel na klasickem malem motocyklu, kde jsme jeli tri. Na belochy dost, ale mistni tu jezdi bezne ve ctyrech. Oni jsou vubec vseobecne skladni. Pozdeji jsme v taxiku, ktery zasadne neznaci, vyjma Phon Penhu jeli vzadu ve ctyrech a nase zavazadla, vepredu, tez po ctyrech. Opravdu, sofer je tak hodny, ze pribere bezne na sve sedadlo i spolujezdce. Treba ho taky muze rychle stridat v rizeni, nebo zastavit bezpecne vuz pri nahle indispozici. Maji to tu velmi vymakane. Nedavno jsme jeli zase smluvnim Taxikem pickapem, pouceni predchozim vyvojem, jiz v klimatizovane kabine vepredu jenom tri a dva batohy, vepredu tez tri, vzadu asi 15 lidicek na korbe na desti a prachu. Jeste jeden zalozni sofer a vyberci penez sedel na kapote pred soferem a v monzunovem destiku mu pilne utiral predni sklo drzicim steracem. Rucni prace, je rucni prace a ne ty zapadni automaticke vecne nefungujici vymozenosti. A ta ochota a ten servis, kdyz prselo mene tak si sklo jeste poleval vodou drzici v ruce, aby ho snad trochu neposkrabal. Jelikoz to pisu stejne zpetne a na preskacku, jeste se u te dopravy trochu zdrzim. Nejcastejsi a nejrozsirenejsi dopravou tu je mototaxi. Mala motorka a jejich vecne se usmivajici a nadseni soferi. Ceny smluvni a velmi rozdilne, to podle vasich zkusenosti a soferova usudku. Soferi jsou vzdelani, anglicke cislovky a dolary jim jdou velmi. Hlavne jsou hodne pozorni a ochotni. Nikdy vas nepropasnou a nenechaji na pokoji. Sve sluzby vam nabidnou i v momente, ze z jedne motorky prave slezate, uz vam nabizeji tu svou. I do protismeru zajedou, aby se vnutili. Parada. Ma to, ale hacek. Jsou trochu hlusi na slova ne, nechci, nepotrebuji, nikam nejedu a jine zaporne ekvivalenty. A je jich opravdu dost. Verte ci neverte. Dalsi dopravou uz je smluvni taxi, coz je bezny osobni vuz, kapacitou lidi spise mikrobus. Pak jiz velmi oblibeny a zminovany pickap. Tyto vozidla uz maji sve nahanece, kteri vas radi zavedou ke svym sponzorum, ti vam pak nezapomenou pripocitat jejich odmenu. Pak jsou tu male mikrobusky, jejichz cena uz je tak nizka, pri tom poctu lidi co dovezou, ze neodolate a jedete. A jeste pekne pod strechou usetreni deste, prachu, nekdy i kysliku. Kdyz do takoveho mikrobusku nastoupite prvni, zjistite si predem cenu co plati mistni, dostatecne se obalite svymi zavazadli a vytvorite umelou barieru, nedostane se do vasi blizkosti uz tolik lidi a mate tak trochu soukromi. Auto vyjede tehdy, kdyz je opravdu plne. Jejich predstava trva s kvalitou nahanece a nabidky zvirectva, prominte lidstva. Kdyz oni to zviratka nekdy taky jsou. Nez vyjedete muzete taky krouzit v blizkem okoli a jeste se nekolikrat vracet. Na case moc nezalezi. I kdyz to vypada, ze soferi znacne spechaji. A k cenam za dopravu. Motorka v pujcovne, kterou si ridite stoji 5 – 7 $ na den, s soferem nejvic 10 za 3 lidi najednou. Ta je drazssi. Osobni vuz velmi ruzne, podle poctu lidi. Par desitek kilometru za 30 nebo taky 1 dolar pro dva. Mikrobusky super ceny. Nejedte napriklad ze Sihanoukvilu do Phon Penhu, coz je pres 200 km za 3 $ na osobu. Obracene jsme byli jeste zelenaci a jeli jsme to asi za 4 $. Taky je, ale velmi zazivne, ze si vyberete jako prvni vuz, velmi pohodlne se uvelebite, skvelou cenu usmlouvate a pak to sofer vzda a preda vas kolegovi a presne podle knihy svate, kdy prvni budou posledni. Rychle tedy presedate a kdo veri se modli, aby platila I ta cena. Nevim, cim jsme tak popularni, ale nase lakota nas dovede a k tak nizke cene, ze mistni tvrdi, ze plativaji vic. Nekdy je to velmi unavne nekam se dostat, pres to smlouvani, ale velmi se nam tu osvedcil burzovni model, kdy se nechame obklopit sofery, vyhodime nabidku a cas a zacneme pred nimi treba snidat, s narustajicim casem jim trosku sundate cenu a verte, ze se vzdy najde nejaky stavkokaz, ktery da nizsi nabidku a vy si pak vyberete. Nekdy, to ale selze. Napriklad z toho Sihanoukvile jsme chteli odjet asi do 100 km vzdaleneho mestecka a soferi byli tak tvrdi, ze nas tam nevzali ani po trech hodinach za 3 $ a my byli tak meci, ze to nevzali za 4 $, takze nas 40 Kc oddlelilo od toho mista a my odjeli za 3 $ do 220 Km vzdaleneho Phon Penhu. Dalsi moznosti dopravy jsou tu lode. Jsou tu lode rychle a drahe, ale taky levne a neplovouci. Tady se opet zdrzim. Z Phon Penhu uz se nam cesta po silnici zdala malo romanticka, tak jsme se ji rozhodli zpestrit po rece a jezeru lodi. Navstivic ponejprv pristav rychlych lodi, jsme byli zhnuseni cenou a turistickou oblibou vznasedel, ktere sice urazi cestu po vode pres 200 km asi za 5 hod za 25 $ na osobu, ale ta romantika najmout si lod, ktera vas tam dopravi sice za dva dny, mozna za dva a pul, ale za 12 $ i s noclehem pro dva. Ma to ovsem hacek, nejede ten den, ale pozitri. Nejsme zadny kavky, tak jsme si ji hezky napred prohledli. To byla jeste relativne prazdna. Posadka snad jedna rodina tak do 8 lidi, neumejic anglicky. Jenze mela vyplout v 7 rano a my se nalodovat uz od peti. Napadlo nas domluvit to, ze prijdem vecer pred vyplutim a prespime na lodi. Kupodivu byli vstricni. Jeste usetrime za hotel jsme si puvodne naivne mysleli, ale za, jakou cenu. Po peknem vylete s nepeknym motorkarem, ktery porad neco chtel, ze mame uz jet jinam, protoze bude prset a on by mohl dostat rymu, nebo, ze je mu horko, kdyz na nas musel cekat pred pamatkou, ci, ze ma hlad a pry je cas, kdy kambodzani jedi, ale my zrovna jedli, smazene zaby, ktere mozna on nerad, pak, ze pry ma skolu, ale my si ho objednali do urcite hodiny, kterou jsme mu nechteli odpustit, protoze o skole pred tim nerikal. Takze po vylete, jeste rychle sprcha na hotelu, pak rychle koupit do trznice jidlo na 3 dny, protoze lod nestavi, sehnat houpaci sit na spani na kterou jsme hrdi. Dve za 3 $, nekupte to. Rychle mototaxi, kde si mozna motorkar naivne myslel, kdyz nas premluvi, ze dostane penize za dve motorky, ktere jsme puvodne chteli. Dostal min a my taky co pro to, jedte tam ve trech s tremi batohy. Rychle, rychle do pristavu, kde bylo tech lodi najednou vic a uz I tma. Ted hledejte tu svou, kdyz neznate jmeno, ktere je napsane jen po jejich a vsechny jsou tak stejne. Anglicky nikdo neumi. Tolik tech lodi tam nebylo, abychom ji nenasli. Konecne ji tedy mame a v horecnatem spechu. Ale rekli nam jen SORY, lod odpluje o den pozdeji. Ted vam teprve dojde relativita casu. No co vracet se na hotel. Pry muzem prespat zde. O dekujeme, jak skvela nabidka, kterou hned vyuzijeme. Stavime stan na lodi, vesime hamaky a druhy den se jen v pristavu pohupujeme a vychutnavame nicnedelani. Jen kratky obed v pristavu a zpatky do siti. Jeste si naivne ridime budik na vychod slunce a bychom neprosvihli nalodovani lidi, kterych snad moc nebude. Vzdyt lod je skoro plna cihel jedoucich do Siaam Riepu. 7 hodin rano a nic nepluje. Ani rychla za 50 $, kterou chci fotit. Radeji po diteti nam posadka poslala papir, kde bylo napsano, ze lod ma poruchu a vypluje o dva dny dele, ale muzeme prespat zde a nebo jet jinou. Jdem se tedy optat konkurence. Cena je za dva uz 20 $, ale zas je tak plna, ze na ni neni kam postavit stan, ze je nutny uz po dvo nocich vime. V monzunech do lodi tece vrchen I pres strechu. Jenze vyplouva stejne, jako nase porouchana, kam se radi vracime. Posadka uz nas zna, my ji take. Jsou rychli, tedy alespon v demontazi motoru, ktery dokazi pomoci kladiva a par trubek rozebrat. Jenom neni jiste, zda to umeji dat taky zpet. Protoze leje nemuzem se ani zeptat u rychlych lodi. O hygiene az jindy. V 22 hod vecer nam reknou, ze to neopravi ani za dva dny. Prespime a rano vyrazime do pristavu rychlych lodi, kde si koupime listek za 25 $ na osobu 10 min pred odjezdem lodi a na minutu presne vyjizdime dve lodi z Phon Penhu, protoze vcera ta rychla z nejakeho duvodu vynechala. Mista jso radne ocislovana, ale sedacky nikde, sedime namackani na strese hlidajic vojenskou posadkou na zadi jsme asi za 5 a pul hod v jsme v Siem Riepu. Cestovat tu jeste jde vzduchem, coz jsme nezazili. A to letadlem, kdyz si ho zaplatite nebo unesete a take pry odrazem od naslapnych min. Blbe je, kdyz po odrazu jedne nedopadnete na dalsi, ktera vas odhodi ve stejnem smeru, ci vypadnete z dosahu minoveho pole. To si pak radne kulhajic zajdete. Toliko tedy ke zdejsi doprave a priste treba zas neco z deniku nebo o zdejsi chytrosti, hygiene a kulture. Zazitku a nametu je dosti, mozna k vasi nelibosti. Tak zatim. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

3. Cestovní email - Phnom Penh

3. Cestovní email - Phnom Penh 

Kde ještě naši operátoři nemají pokryto. 

Jen krátce zdravíme z Phnom Penhu 15.8. odjíždíme lodí z Phnom Penhu do Siem Reapu. Cesta bude trvat asi 2 dny + 1 den cesta na hranici s Thajskem, odkud se snad ozveme. Vše je relativní. V Kambodži můžeme pouze přijímat SMS na Eurotel +42 0 723 88 atd. Odchozí SMS někdy neodcházejí, ale odečítají nám je z účtu, 18 Kč za kus kolem 20.8. budeme zase na Paegasu +420 737 11 atd. Z Thajska se ozveme delším emailem popisujícím Kambodžu. 

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička. 

2. Cestovní email - Khao San Road

2. Cestovní email - Khao San Road 

Celý svět se tu globalizuje do jedné ulice. 

Tak jste se konecne dockali prvni zpravy, tedy doufame, ze ne posledni. Ne, ze by to neslo driv, ale copak ten cas kradem. Staci, kdyz si ho jenom presouvame sem a zase tam. Nejak je tech zazitku na ten den mnoho. Jen ta cesta byla takova vsedni. Proste jsme prijeli v Praze na letiste skoro na posledni chvili, ze jsme sotva stacili dokoupit Whisky a uz to letelo. Ve Vidni jsme byli neco pres hodinku a pak zde travili asi tri. To stacilo sotva tak na orientaci, preliti Whisky a neco hygieny Jedine co snad stoji za zminku, byla moje osobni kontrola na letisti, ktera personal zamestnala az tak, ze me sacovali, rentgenovali, az jim uniklo, ze mam v osobnim zavazadle nuz, benzin, dvoulinku, bananky pro pripojeni, pocitac, proste dost veci na zneskodneni letadla i personalu. Let utekl tak bezne a formalne, jakoby jste se vydali treba na Slovensko. V Bangkoku jsme vystoupili, jako nekde v Holesovicich na nadrazi. Proste rutina. Mozna nam ta cesta utekla nestandartnim pristupem letecke spolecnosti Lauda Air, ktera nam v ekonomicke tride servirovala jidlo do keramickeho nadobi, zeleznych priboru, s castou napojovou obsluhou a pozornosti. Kazdy mel pred sebou vlastni televizni obrazovku a dalkove ovladani s interaktivnim programem, kde slo volit z nabidky asi 9 filmu, 15 radii, nekolika PC her, objednavky k nakupu, stavu o momentalni pozici letadla a hlavne moznost pohledu ze dvou kamer letu {ptaci perspektiva a primy pred letadlo}. Velmi efektni pro zvednuti zaludku pri pristani. Tolik tedy k ceste. Na letisti v Bangkoku nas privitalo 34 C ve stinu a neco smogu. Po zakoupeni jizdenky na bus, co stal pred nadrazim, jsme se dopravili na tradicne znamou turistickou Meku Bangkoku, tridu Khao San Road. Tam jsme jeste asi hodinku behali po hotelech, nez nas uspokojilo postaveni a cena. Pri priblizne stejnych cenach, dost znacne rozdily v kvalite. V nasem hotylku jsme nejhlucnejsi asi my, nejvice se mozna koupem, nejdele se vracime, ale zase chodime nejmene na Internet, ktery mame o patro nize denne 10 min zdarma, coz jsme jeste nepouzili. Ted to pisem odjinud, kde chteji 20 Bt za 1 hod, ale to nam bylo moc, tak jsme je umluvili na OF line stavu a pisem to na svou disketu. Internet tu maji asi tak po 100 m tri. Proste vsude. Internetove volani do USA nekde zdarma, jinde za 30 Bt. Mobilni site v Bangkoku jsou 4, z cehoz Paegas ci Eurotel vyuziva po dvou. SMS jde prijimat od obou operatoru, ale poslat je umi jen Eurotel. Tedy jeste jsme to nezkouseli z jineho operatora. Jinak nam tu mistni sit posila jine startovni a koncove animace. Kdyz se aktivuje telefon, ceka na vas pejsek, kazde cislo Pinu mu neco hazi a poslednim cislem leti na nej kost, kterou spolkne. Pri vypnuti pejsek zase odejde. Napred jsem myslel, ze mi nekdo poslal treba logo, ci, ze se mi zblaznil telefon, kdyz mi zvonil mobil v jednom budhistickem chramu a zadny neprijaty hovor. Az kdyz jsme zaspali podruhe se vse vysvetlilo. Nechal jsem na mobilu stary cas. Misto viza , ktere jsme vcera prospali, jsme se vydali do mesta bez planu a vyplatilo se to. Protoze tu meli nejaky svatek, tak mistni trikolkove taxiky zvane Tuk Tuky jezdily jednotne 1 hod za 10 Bt. Meli snad benzin volne. Jednoho jsme si tedy najali a nechali se vozit po pamatkach co byly ten den tez zdarma. Kdyz byl tak levny, tak jsme ho nechali cekat i pres obed a pri prohlidkach. Az jsme jednou takhle prisli a on tam nestal. Bylo nam lito, ze nedostal zaplaceno za nase hodiny a tak jsme cekali na tom miste jeste hodinku nez nas jiny premluvil, ze asi neprijede. Cekani jsme si kratili chroupanim smazenych brouku a jine haveti. Az me udivilo, jak Anicka, ktera koketuje s vegetarianskou stravou ukusuje hlavu velke kobylce, chutnaji ji brouci a nepohrdne ani vypasenou housenkou. Zabu jsem ji snedl ja. Na jidlo si tu nejde stezovat. Jime vse a leckdy ani nevime co. Jak pali slunce, tak i jidlo. Protoze bylo vcera Anicky, travili jsme vecer nakupovanim a to na PatPongu. Zname to bazarove ctvrti, ktera se vecerem promeni v bazar sexu. Jelikoz smlouvat umime, koupili jsme i to co jsme nechteli, ale zase levne. Tak jako mnozi pred nami jsme se nechali zlakat nabidkou sex show v mistnich nevestincich. Vstup tam neni, ale je povinna konzumace, ktera je timto znacne predrazena. Po nekolikerem optani co stoji pivo nam bylo receno, ze je za 100 Bt, ale listek nam byl odepren. V ten moment co jsme se napili nasich dvou piv nam predlozili ucet a menu, kde bylo za 300 jedno. Po dost ostre hadce s dvemi cisnicemi, nas nevyhodili a nakonec nechali v baru sledovat devcata kourici cigarety spodnim otvorem, tahajicim odsud, kvetiny, satky, ale i hacky. Celkem opruz, hlavne pozdeji, kdy vam nabizeji sve sluzby mistni masaznice erotiky. S tim trikem o dvojich cenach meli problem i dalsi Thajci navstivivsi podnik. Maly orisek byl kolem pulnocniho navratu, kdy uz mistni Tuk Tukari nechteli respektovat ceny svatku. Kousek jsme si museli slapnout od ctvrti, nez se nam podarilo sehnat jednoho za 40 Bt. I tak jsme byli asi nejlevnejsi, kdo kdy prijel od PatPongu na Khao San Roud. Vzpominam, ze pred 5 lety jsem to jel asi za 150 Bt. Dnes jsme konecne zajeli pro viza do Kambodze. Ackoli je delaji za dva dny, nam ho vystavili za par hodin. Jeden bajecny obed, trocha flakani se ve sportovnim parku, kde se da i odpocivat. Pri preslazenem caji, nanucich, s trochou neznameho ovoce a vyhledem na zdejsi mrakodrapy, jsme si jeste stacili koupit listek do 8 mistneho mikrobusu, ktery nas ma zitra dopravit pres hranice do Siam Reapu. Platili jsme Visou Electronem stejnou cenu, jako v hotovosti, i kdyz puvodne chtel 4 procenta navic. Clovek se nesmi nechat. Bus odjizdel z jineho mista nez bydlime, tak jsme si ho nechali poslat pred nas hotylek. Za nadeji, ze mozna dostaneme viza a zitra nezaspime jsme zaplatili 900 Bt na osobu, za klimatizaci, kterou nechceme , snad bezpecnou dopravu do Kambodze. Byla tu jeste moznost jizdy vlakem, ale ten jel tak nesmyslne rano, ze ho nechceme, sic by stal az na hranice jen 50 Bt. Dal, ale zas mistnimi busy. Platime tedy za konvencni komerci a chceme se pridat k hrstce tech, kteri neopousteji vytycene trasy a chodnicky urcene tem dvounohym. Jednonohych a mrtvych uz bylo v Kambodzi dost. Zpatecni cesta bude mozna dobrodruznejsi, uz jsme si zde vyhledli peknou nemocnici. Filmy jsou tu levnejsi nez v Praze, proto jsem tu zadne nekoupil. Jsem zvedav zda v Kambodzi nejake sezenu, abych mel co fotit, pro mistni bandity, az nas oberou. Vezeme jim hodnotne darky, doufame, ze nam prichystaji pekne zazitky. Dva mobily a jeden Palmtop s GPS by jim meli snad stacit. Kdyztak jim dame jeste nejake dolary a platebni karty a navrch dva fotoaparaty s prislusenstvim. Tak pro dnesek by to uz mohlo stacit, protoze delam stale vic a vic preklepu. Ono se to taky dobre pise v jejich Wordu, kde je system a vse v Thajstine, krome klavesnice, ktera je popsana anglickothajsky. Lide jsou zde ochotni, Anicce se zde libi, nezlobi a nefnuka, domluvim se tu i ja a jeste jim zpusobim komplexy, ze neumi anglicky. Proste se sem budeme tesit. Destik jsme jeste neokusili, ale potime se pekne. Teplo a vlhko. Musel jsem dokoupit kratasy a Anicka sukne. Whiska nam drzi prujem od tela a je nam uz tady z te klimatizace zima, tak koncime. Kdyz se nebudem hned ozyvat, tak se nedivte, drahy internet radeji prozerem a jsme lini porad psat, krome Anicky, ktera si snad bude psat denik. Zitra rano v 63o mame relativni odjezd v klimatizovanem busu a doufame, ze nazpet nepojedem v rozpalene zinkove truhle. Mejte se a deste se, ze Vas zase jeste budem otravovat z dalsimi maily. 

Janek (Zdeněk Janeček) a Anička. 

1. Cestovní email - Informativní

1. Cestovní email - Informativní 

Poučení před odjezdem.

Toto je poslední informativní 1. zprava před odjezdem. Další už bude chodit jen těm co si dopisování objednali minulý týden. Tak tedy, letenky jsou zaplaceny, vícevstupné vízum do Thajska máme v pasech a teď už jen čekáme, co to překazí. Termín odletu je v úterý 24.07.01. přes Vídeň. Návrat by měl být opět v úterý 25.09.01, ale kdo ví? Až v Bangkoku se rozhodneme podle situace, počasí, peněz a nálady kam dále. Nejvíce stojíme o Kambodžu nebo Malajsii. Ale, je zrovna období monzunu a malárie. Až na místě uvidíme, jak naivní jsou naše představy. Dva měsíce jsou možná pro obtížnou dopravní dostupnost málo. Anička by měla v říjnu nastoupit na vysokou školu do Plzně na obor kulturní a sociální ANTROPOLOGIE. O přijeti byla vyrozuměna pouze telefonem a Internetem. Písemnou formou zatím nic. Ještě počkáme. Obklopeni zbytečnou technikou civilizace máme naději, že budeme mít spojení, do té doby, dokud budou fungovat a než nám budou odcizeny mobily. Podle dostupnosti SMS je možný písemný kontakt formou kratších emailu či SMS na tyto čísla. Prioritní číslo je PAEGAS pro Thajsko a eventuální Malajsii +420 737 11 atd. Další je EuroTel pro Kambodžu či Malajsii +420 723 88 atd. Záložní jen pro Malajsii je Oskar +420 608 22 atd. Na žádném čísle není nastaven záznamník. Upozorněni o nedostupnosti účastníka je zdarma. Mobily budu zapínat průběžně několikrát denně na všechny sítě pouze v civilizaci. Hovory zbytečně nepřijímám. SMS se pokouší operátoři doručit asi 3 dny, pak to vzdají. (Anička se doposud nerozhodla, zda si bere mobil.) Budete-li nám vůbec psát, platí pouze jedna adresa na return@ atd. Prosím neobšťastňujte nás žádnou obrazovou přílohou a dlouhým textem. Těžko můžeme odpovídat na individuální přáni, ale jen všeobecně všem. Kdo si se mnou psal při pobytu v Indii, to už zná. Děkujeme za Vaše povzbuzení před cestou a doufám, ze přivezeme spoustu nových zážitků, postřehů, fotek, nemocí, drog a peněz. Tak zatím a další email bude doufám už z Thajska. 

Janek (Zdeněk Janeček) i za Aničku. 

Islandská sága

Islandská sága 

Čtvero ročních dob za jeden den. 

CZ ACCENT Text s doplněnou diakritikou:

Omlouvám se všem za slíbené emailování, ale buďto jsem byl mimo civilizaci, či a to nezapírám byl Internet dostupný, leč tak drahý, že bych měl levnější mobilní volání, které, jak se ukázalo ani nebylo možné. Chodily pouze SMS zprávy. Děkuji vám všem za ně. Celkem jich přišlo 33 včetně info o emailech. Nejvíce pilný byl pan Arnošt. Sepsal jsem tedy dost podrobný zážitkopopis. Tato část není povinná. Psát mi můžete opět na return@ atd. Sepsáno 5.9.00 21:00 na palubě letadla Fokker. 

Zážitkopopis 

1. den 22.8.00 Přílet Jsou 4:15 a vstávám. Docela lehko, protože je to vysvobození po krátké noci. Jedu prvním metrem na Hradčanskou, kde mě má nabrat Martin na letiště. Jsem tu dříve, asi proto, abych déle čekal. Martin přijíždí opět pozdě. Rychle do letadla. Vše stíháme. Je to vrtulový Fokker 50 společnosti SAS. Popojíždíme po ranveji celkem na čas. Náhle stojíme a na dlouho. Prý jakési komunikační potíže letiště. Čekáme celkem 1 a 0,5 hod. Už vím proč jsem tak brzy vstával. Jelikož to vypadá, že další spoj v Kodani nestíháme, posílám přímo z čekajícího letadla SMS Markétě do cestovky. Dožaduji se dalších spojů. Hodná cestovka. V Kodani zapínám ještě v rolujícím letadle mobil a dostávám informace o dalších spojích. Cestující pokračující do Helsinek vezeme letadlem přímo k jejich. Makáme a kupodivu stíháme původní spoj. Jak jinak, opět čekáme v letadle. Pak už jen letíme a pijeme americký Sauvignon. Co taky dělat. Není vidět nic, jen šedivé mraky. Je divné, že se na ten ostrov, v tom počasí trefíme. Moje GPS spolehlivě ukazuje. 

 
2. den 23.8.00 Akureyri Pořád prší. Jdeme cca 5 km na výpadovku. Cestou měníme DM a dáváme si kafe. V bankách je to zdejší servis. Po necelé hodině nám staví nějaký dýdžej. Prý jestli mu nepřispějeme mýtné na tunel. Tak mu těch 1000 Ikr rádi platíme celé, protože nás odveze 400 km severně do Akureyri, až k Hostelu. Naše hotely by se měly stydět. To je servis sic samoobslužný, ale i s pračkou, sušičkou, koženou sedací soupravou, televizí a videem. Ani jedno nepoužijeme, ale ta možnost. To celé za pakatel 1 250 Ikr na osobu. Je to třetí největší město zde asi 50 km od polárního kruhu. Když si vylezete na zdejší kopec, můžete vidět celou noc kousek Slunce. Ale byl jsem už i na 73 stupni, kde nezapadne vůbec, tak mi to nestojí ani zato. Taky může být zataženo. Jdeme za nákupy a hledám Internet. Zdá se mi drahý a co bych hned psal. Večer pijeme první islandské pivo a plánujeme další cestu. Mobil mi lapá SMS ještě o půlnoci, že to budí ostatní. Nejpilnější je Arnošt. 

3. den 24.8.00 Dettifoss Konečně neprší, ale je zas takový vítr, že je obtížné přejít zátoku. Martin jde napřed a mě staví další Islanďan. Je v pohodě cestou popíjí pivo a vysazuje nás 5 km od cíle. Je to vodopád Godafoss. Tam je už provoz tak slabý, že jsme to došly. U vody tě zaráží spíše příděl jemného lávového písku než vodní tříště. Je to hrozný. Máme toho plné oči a zuby. Pryč odsud. Další obětí našeho stopu je Němec na projížďce bez cíle. Auto z půjčovny. Sony kamera. Turista, jako řemen. Jen pošilhává po Martinově digitální kameře Sony, která se vejde do dlaně. Má vypůjčený firemní vzorek na vyzkoušení. Ještě není ani v prodeji. Stop končí na Myvathanu. Dál už zase po svých. Ještě že neprší. Je kupodivu teplo, i když je kolem +10C. Další auto stopuji a pouštím, poněvadž jede na Kraflu. Jak později zjišťuji, Kraflu chci vidět taky, ale nějak jsem to popletl, protože jsem čekal, že je za Dettifossem. Další auto už nás věže rovnou na odbočku včera dohodnutého cíle. Docela se v autě hádáme. Martin trvá na dohodě, já nevím, jak tu chybu napravit než změnit cíl a vystoupit. Špatně je chybovat, ale co je horší o chybě vědět a trvat na ní. Martinovy je to zjevně jedno, zastavuji auto a vracím se na Kraflu sám. Buďto se uvidíme 30.8. v Rejkjaviku nebo se náhodně potkáme. První auto, na které mávnu je Islanďan a odváží mě nazpět k odbočce. Tam na druhý pokus stavím auto Jihoafričanů. Jsem zajížďkou nadšen, běhám lávovým polem a snažím se fotit i za velmi špatného světla. Objektiv se mi zamlžuje vyvěrajícími parami ze země. V nose ti čpí síra. Trochu vyplašeně,ale neukázněné běhám mezi ztuhlými výrony lávy a riskují proboření do pekel. Výpary prý naleptávají čočky objektivu. Mě se jeden Zoom podělal ostřením. Nejde zaostřit od 50mm výše. Na parkovišti vidím autobus Aqaclubu. Ani s nimi nenavazuji kontakt, abych to neměl moc lehké. Nazpět mě vezou opět Jihoafričani, přibírající ještě dva Němce. Další stop je auto dvou Němek na jedno mávnutí. Tentokráte mě zavezou až do původního místa našeho cíle. Martin tu být ani nemůže, protože je tu jen místo na stan, který nemá. Já zas nemám mapu ani L. Planet. Vodopád je skvělý, ale světlo už padá. Stan stavím v silném větru na vyhrazeném místě. Jsou tu již dva. Vypadá to, že jsem sice ztratil parťáka, ale získal jsem volnost pohybu, stal jsem se nezávislým a svobodným. Den končí a dá se říct, že jsem šťastný. 

4. den 25.8.00 Kaňon Jokulsa Složit stan ve větru sám, je snad těžší než ho postavit. Ale ten vítr zase rozehnal mraky a vypadá to na Slunce. Jsem zase u vodopádu, vždyť si to zaslouží. Je nejmohutnější v Evropě. 40 metrů výška nic moc, ale ten průtok, to je hukot. Však jste taky mokrý od vodní tříště na 100 m. Nasekal jsem fotek, že to možná i uvidíte. Jelikož je tak pěkně, nemohl jsem jinak než pokračovat dále po svých, kaňonem řeky Jokulsa. Je snad jeden z největších na Islandu. Paráda. Je to tu samý vodopád a nikde nikdo, tedy zatím. Cestou jsou úseky, kdy se držíš lana, ale tak to má být. Našel jsem borůvky, tedy hodně borůvek, tak jsem neodolal. Komáři taky ne. Sice neštípou, ale pořád na Tebe nalétávají. Dokonce i do pusy si zalítnou. Teplota je rázem na +22C. To je den, jak malovaný. Ta bizarní krajina stojí za to. Přicházím na chuť teleskopickým holím. Nedokážu si už chůzi bez nich představit. Dost se osvědčily ve skalách a suťoviscích. Jediná skupinka co potkávám, je samozřejmě česká, jdoucí v protisměru a je to CK Sen. Pražská to cestovka, o které jsme věděli a která nás měla 30.8. někam svézt. Martin zná vedoucího. Včera je potkal a tak ho svezly do Asbyrgi. 4 hod rychlé chůze a mám ho. Vypadá to, že zase bude pršet, tak rychle stavím stan. První kapky spadly, když už ležím. To je skvělý pocit. To vám v hotelu nepřijde. Kaňon si hučí svou. Zase jeden z těch lepších dnů mého života. 

5. den 26.8.00 Egillstadir Ráno vyrážím dál a je mírně pod mrakem. Jelikož jsem sám, mužů improvizovat a měnit plán podle počasí i nálady. Usoudil jsem, že kaňon už nic nového nevydá a motivy se budou opakovat. Vidím na obzoru cestu, tak se k ní vydávám přes vřesové pláně. Velmi nepohodlné. První auto plné, druhé taky, ale jsou to Češi z Plzně. Kdyby tušily. Třetí staví a jsou to dva Američani z Bostnu co zítra odlétají. Ptají se jestli je náš president Chavel. Vysazují mě u odbočky na Dettifoss. Pokračují asi 8 km pěšky, poněvadž tu nic nejezdí. Nabírají mě opět stejní Američani a vysazují na hlavní silnici u Českého autobusu CK Sen. Poznávám Martinovu vestu a dostávám tipy od šoféra. Martina vozí a je na túře u Krafly. Byl už s ním v Irsku. Vařím si polévku a odcházím stopovat na druhou stranu. Martin by měl být o den za mnou, nezmění-li plány. Páté auto mě odváží na jeden zátah do dnešního cíle Egilsstadiru. Je to islandská rodinka s malou holčičkou, kterou vůbec nezajímám. Ani se neptám kam až vlastně jedou, jen jim říkám svůj požadavek. Odvezou mě až do kempu a protože jsem spal ani nevím odkud. Nevadí GPS mi poradí. Kemp je za 500 Ikr na osobu včetně stanu. Platím Visa kartou. Ostatně všude tu můžete platit Visa či EC/Mastercard. Jiné loga tu nemají. Kartou platím všechno, včetně jídla. Vyrazím na Internet, který opět neakceptuji, protože stojí 1 500 Ikr na 15 min. Ano čtete dobře. Fajnová země na ceny. On je taky chleba dražší než některé pivo. Chleba od 110 Ikr do 270 Ikr. Pivo od 49 (2,2% alkoholu) Ikr do 450 Ikr. Jídlo v restauraci 1 500 Ikr - 3 500 Ikr ( tedy z těch levnějších. Českých je to asi polovina. Jednodenní lístek městské dopravy po Rejkjaviku 1 020 Ikr. Ten je tak malý, že pomalu můžeš chodit pěšky. Jak na to můžou vydělat těmi rybami a ovcemi nechápu. Vždyť je jich asi 250 000. Jejich průměrný plat je prý 200 000 Ikr měsíčně. Nejhorší a časté auto tu je asi Škodovka. Jiný brka tu jezdí. Hlavně džípové speciály japonských značek. Auta ani domy tu nezamykají. Prostě se tu nekrade. Zatím. Vařím špagety, polévku a navrch kaviárovou pomazánku a nízkoalkoholové pivo. Den jak má být. 

6. den 27.8.00 Hallormsthadur Je nádherné počasí. Jak podivné až podezřelé. Vyrážím na stopa a tradičně se vezu do pátého mávnutí. Islandský koňák. Nechám se vysadit u arboreta. To je jediné místo na Islandu, kde je les. Island je zalesněn pouze na 2% území. Samá holota. Tak si tady udržují malou rezervaci o 50 druzích stromů z celého světa. Mají je pěkně pojmenované, včetně věku. Některé pocházejí z roku 1910, ale vypadají extrémně mladé. Rostou tu pomalu. Hledal jsem údajně nejvyšší strom Islandu. Nebýt tam té cedule, tak ho klidně přejdu. Vypadá to na nějaký modřín o výšce pouhých 20 m. Zajímavé, že u paty stromů je signál GSM. Ten je tu dost hojně. Téměř dvě třetiny okružní silnice kolem Islandu má signál. Někdy se až divíte. Taky tu podivně vysazují školky. Smrčky jsou tak blízko u sebe, že neprojdete. Normálním neudržovaným lesíkem, byste neprošly. Je to takový prales. Tady v arboretu si ale daly záležet, že i cestičky vysypaly kůrou. Po té pusté měsíční krajině je to, ale silné relaxační místo. Island je velmi mnohotvárný. Hlavně počasím. Ale vážně, je to dost depresivní krajina. Všude pusto, bez lidí i stromů. Nejvíce převládá zelená barva. To jsou louky a pastviny, vřesoviště a hlavně mechy, samé mechy. Pak se ocitneš na kamenné černé poušti. Takové velké struskoviště. To, čeho mi se děsíme na Mostecku a Krušnohorsku, tady obdivujeme. Je to jako odpadní zavážky z vysokých pecí ve velkém. Kopce žluté od síry. Láva, láva a láva. Krajina, jak stvořená pro melancholiky, depresivní maniaky a masochistické samotáře unikající od společnosti. Ani za jedno se nepovažuji. Na pohled pěkný, zajímavý, za pěkného světla skvěle fotogenický, ale žít bych tu nechtěl. To nemluvím o dlouhé zimě. Teď je tu hej. Už jsem naměřil i +24C, jinak tak v průměru kolem +10C a v noci +3 až +5C. Místní lesík je tu tedy oázou i rájem. Odjíždím místním vozem na hlavní. Tam stopuji opět vnitrozemce u vodní elektrárny dodávané ČKD Blansko r. 1958. Jsem vysazen na fjordech u Atlantiku. Fouká tak velký vítr, že nemůžu skoro jít. Upnu se jen na protější skály, kde chci dnes přespat. Stejně tu nic nejezdí. Samozřejmě cestou jsem projel tak bizarní krajinou a nemám z toho ani fotku. Vyšplhám se na náhorní plošinu, kde skryt před větrem trávím jednu z nejhezčích nocí. Ze stanu pozoruji proměny protějších skal při západu Slunce. Ráno mám variantu ve východu. Fotím toho dost, ale bez stativu. Kdesi vedle na louce spí ovce a mořští ptáci. Ještě včera jsem si říkal, že nemůže být hezčí den. 

7. den 28.8.00 Skaftafell Loučím se sic nerad s nádhernou zátokou a vyrážím na oblíbenou E1. Staví až 5 auto, ale jede až do Rejkjaviku. Otec a dcera. Chtěl jsem jen do Jokursarlonu, ale příliš turistické místo na táboření a není tam co dokoupit. Po krátké prohlídce známého to místa, kde se ledovec vlévá do jezera a oceánu, pokračuji do národního parku Skaftafell. Dokonce mi zavezou až 2 km z hlavní do kempu. Dcera po mě chce emailovou adresu. Dávám ji indickou svítící tužku a posléze zjišťuji, že nemám čím napsat Arnoštovi slíbený pohled. Půjčuji si od někoho tužku, když tu všude prodávají obyčejnou propisku za 200 Ikr. Tak psaní odkládám. V informačním středisku prohlížím knihu hostů. Od podzimu 99 ani jeden Čech zapsán. Určitě sem jezdí cestovky. Kemp je skvěle umístěn. Skoro ho oblizuje největší evropský ledovec Vatjanokul. Impozantní místo. Uvidíme zítra. Ještě jedno stojí za zmínku. Internet min na 1/2 hod ovšem za 2 000 Ikr. To už by mi přišlo levnější Vám volat. 

8. den 29.8.00 Kristinantindar Dnes je to první den, kdy sundávám kraťasy. V noci trošku pršelo a teď je docela zataženo. Pak taky, pohybuješ se u ledovce, ať mi není tedy zima. Má první cesta ráno vede k ledovci, dokud tak netaje. Zvláštní je hlavně tím, že jeho led je černý. Vypadá tak špinavě, ale je to od černého lávového prachu. Pak hurá za vodopády. Za zmínku stojí snad jen známý čedičový Svartifoss. Našel jsem si zde nejnáročnější túru na horu Kristinartindar 1 126 m z výškovým rozdílem 1 050 m, protože vycházíte skoro od oceánu. Prochází se přes bujnou vegetací, počítáme-li 2 m břízky, vřesové pláně, mechy, kamenné pustiny, písečné náplavy, sutě a holé skály. S přibývající výškou odpadají turisté. Tak jsem se na horu dostal v klidu a sám. Cesta je značená kolíky v naprosto čitelném terénu vřesovišť, kde můžete jít klidně po vyšlapané cestě, ale na kamenných pláních, kde poutníků ubude, končí i znamení. Šel jsem intuitivně a zjevně jsem trochu zakufroval. Protože se nedalo rozumně pokračovat. Vracejte se z té výšky. Pokračoval jsem traversem a spoléhal na svoje teleskopické hole. Nebyl to příjemný pocit. Několik set metrů nad ledovcem. Jeden špatný krok a byl jsem u ledu. Na vrcholu ani neumístí tabulku, přestože je tam obrovská zřejmě meteorologická stanice se solárními články a záložními bateriemi, jako do náklaďáku. To tam možná nenesly, ale dopravily vrtulníkem. Zase jeden z těch lepších zážitků. Ještě pár fotek v mizerném světle a mažu dolů. Samozřejmě jdu nazpět jinou cestou. Cestou ještě oběhnu pár bodů z informační mapky a kolem 6 se vracím do kempu. Zjišťují, že jsem nalítal vše co doporučují zdejší průvodci a co zabere Němcům několik dní. Zítra se tedy přestěhuji. V informačním centru zapisuji významné místa, vrcholy a křižovatky z mé GPS do jejich mapky. Třeba by se to mohlo někomu hodit. Jdu na pivo ať stojí co stojí, zasloužím si ho. 

9. den 30.8.00 Hunkubakkar Začalo to už v noci. Myslím déšť. To se to ve stanu pěkně leží v suchu, ale zabalte ho suchý v dešti. Tak jsem ho prostě celý vzal a odnesl do nedaleké sušárny. Jak tak balím slyším kurva a do prdele s moravským přízvukem. Nemýlil jsem se, česká skupina na výletě s Čedokem. Byli tak zvědaví, že jsem se nestačil na nic optat. Dokonce jely mým směrem. Čekám tedy na vedoucího. Pozdravím a než cokoli řeknu, povídá nikoho nebereme. Vyrazím tedy 2 km na odbočku na E1. Tam mě jejich autobus předjíždí. Šlapu si to v pěkným dešti a zatím pohoda. Skoro nic dnes nejezdí, takže ujdu svých 8 km do prvního stopa. Dva pohodoví Islanďané s teréňákem. Dokonce mi i zatopí, ale tak se že mě vlhko odpařuje, že se musí stejně větrat. Tak jsem se dostal o 50 km dál, kde alespoň více prší a navíc fouká. Je +9C a prší vodorovně. Kapuce dobrá, ale stejně ti prší do obličeje. Když už mám kraťasy, beru si alespoň rukavice. Déšť stéká po mých holých nohách do výborných nepromokavých goretexových bot. Takže se přes membránu nedostane ven. Čvachtá mi tam pěkně mikroklima. Teď už se nemůžu zastavit, aby mi nevystydla voda. Nohy ve vodě, ale nevydrží dlouho bez následků. Budu je ještě potřebovat. Jak snadno se zde stopuje za pěkného počasí, kdy o nic nejde. Ještě štěstí, že dnes kolem projelo tak kolem 20 aut a že se nemusím pořád otáčet. Do cílového bodů dneska zbývá 70 km, takže uhýbám z cesty do 1 km vzdálené ubytovací sváteční farmy. Beru si chatku s kuchyňkou, kterou nemá leckterý Čech. Platím Visa kartou 1 800 Ikr a odcházím opět do sprchy, ale teplé. Vařím si špagety, suším a poslouchám, jak lije víc a víc. Inu to je asi to správné počasí. Budu muset ty plány nějak radikalizovat a pokrátit. 

10. den 31.8.00 Selfaktor Ještě v 8:3o prší, jako včera a nic nedává naději. Prádlo mám suché, aby taky ne, když jsem celou noc topil na +30C. Tak jsem si alespoň připomenul noci v Indii. Že bych sušil jen pro další deštík? Kdepak v 10 je sluníčko. Rychle balím a mažu ten 1 km na hlavní. Jezdí zde jedno auto tak za 15 min. Bere mě až třetí. Paní z Rejkjaviku a dvě děti. Původně jsem chtěl do Viku, ale, když tam jsem, tak opět prší. Pokračují dál až do Selfossu. Cestou předjíždíme jednoho cyklistu s českou vlajkou. Ukazují ho té paní, jako traktory Zetor zde zcela běžné a vozy Škoda. Samozřejmě ty nejhezčí místa projíždíme za špatného počasí. Selfoss je pěkně a velké městečko, kde vcelku není co dělat. Navštěvují místní obchod s pitím a nacházím zde český Budvar a 4.4% Plzeň. Leží tu vedle mexického piva. Zajímavé jsou ceny tvrdého. 0,5 L Bourbonu , co u nás stojí 250 Kč, zde je za pakatel 1 960 Ikr což je asi 1 000 Kč. Ceny za Bourbon i Whisky přibližně stejně. V supermarketu si musíš hlídat cenovky. Jídlo je tu v strašném rozpětí. Teprve tady ve městě vidím pohromadě víc Islanďanek. Jsou spíš blonďaté, ale nevěstu bych tady nehledal. Spíš takové menší, někdy i baculaté. Nic moc. Zato jejich muži jsou někdy docela pořízci. To bude ta vikingská krev. Zato tu všichni podléhají módě. Řekl bych, že jsou před námi. Ty jejich boty, to se hned nevidí. Mimochodem v supermarketu jsem viděl mezi potravinami Martensky za 1 900 Ikr. U nás stojí okolo 4 000 Kč. Mobily tu mají ve stejně cenové relaci, jak u nás. Nevím ovšem, jak je to z dotací. Zatím svítí Slunce ostošest. Uvidíme, jak se zachová zítra. Spím v kempu za 700 Ikr. Peru do sebe 0,5 kg karamelový jogurt, čokoládové sušenky, polívku, špagety, kaviár, karamely, pivo a poslední zbytky Whisky. Kdoví, jak bude zítra v horách. Taky se pokouším volat Pavlíně, protože má dnes svátek. Marně. Zkouším to ještě domů a na dobíjení, ale marně. Vždy se to přeruší. Zatracenej Roaming. SMS chodí tak spolehlivě. Dnes jich přišlo asi 7. Tak jsem zase ušetřil. 

11. den 1.9.00 Geysir Asi v noci pršelo, ale nevím o tom. Spal jsem, jako zabitý nebo opitý? Prostě balím mokrý stan a vyrážím za město v lehce zatažené náladě. Včera jsem se namlsal a dnes to vypadá bez Slunce. Místní mi staví na první mávnutí a vypráví, že jeho kamarád byl v Praze a jak je to, krásné město. Že tam prý máme kavárnu Rejkjavik, což ho udivilo. Říkám, že taky žiji v Praze a že to tu mají taky pěkné. My nemáme moře atd. Druhé auto mě vysazuje u zřídla Geysir a Strokur. Je snad druhé největší na světě. Je to takové divadlo pro turisty. Jedna menší jamka v zemí porostlá solí a minerály o trošku teplejší vodě. Stačilo by jedno silnější čerpadlo, bojler, pár trubek zahrabat do země, časový spínač a udělám vám to divadlo, kde chcete. Taková Křižíkova fontána je barevná a ještě hraje a tryská na hudbu. Ty s tím zase nadělají a ještě na tom neumějí ani vydělat. Mají to sice hezky oplocené, vysypané chodníčky, popisky, ale nevybírají ani vstupné. Jeden autobus turistů za druhým. Ve zdejším nákupním středisku jsem potkal zaměstnaného Čecha. Tak jsem strávil asi 3 hod v zákulisí a leccos se dozvěděl. Vyfotil jsem si taky holku šéfa podniku, abych alespoň jednu Islanďanku měl. Ještě se mi líbila jedna, ale byla to bohužel Němka. Dělá jich tu 8. Podle zdejší předpovědi má být zítra hezky. Vyrazil jsem tedy přespat do blízkého kempu asi 4 km od Gullfossu, což má být největší kaskádový vodopád Evropy. V kempu jsem sám, co já s tím udělám? 

12. den 2.9.00 Gullfoss Ráno se zda být rozumné a sluníčko vystrkuje drápky. Vypadá to, že jim předpověď vyšla. Zato já mám ve foťáku 27 Din. Poměrně lehce stopuji první místní vůz, ale vezu se slabý 1 km na parkoviště. Vyrážím spolu s davy autokarových turistů k největšímu kaskádovitému vodopádu Evropy. Je umístěn v téměř rovince a nebýt mlžného oparu nad úrovní, ani ho tu nebudete hledat. Fotím povinnou dávku fotek, aby se neřeklo, že jsem tady zbytečně. Část je ho stejně ve stínu. Vycházím a na křižovatce znovu potkávám CK Aqua klub. Opět se k ním nehlásím. Cestou zpět vůbec nic nejezdí, tak jdu na borůvky. Posilněn šlapu cca 8 km než mi staví mikrobusek. Svezou mě sice jen 2 km na Geysir, ale beru. Oni taky. Asi po 2 min mi opět berou do vozu a popovezou ještě asi 20 km. Mezitím se zastaví nakoupit a nechají mě samotného ve voze i s klíčem. Slunce nepolevuje a já jdu opět po svých dobré 3 km. Dávám si malou pauzu, ale dochází mě další stopař. Uvolňuji místo a jdu dál. Na mém místě stopař nasedá do vozu. Zkusím to taky. Staví. Stopař je z Itálie, má afro, špinavé ruce a vůbec nemluví. Šofér je architekt z Rejkjaviku a Itala zaveze až do města Selfoss. Se mnou pak pokračuje na Rejkjavik. Vypráví mi o tančícím domě v Praze a je docela zvědavý. Ve městě mě dováží přímo až do kempu. Rychle mažu nakupovat a vařit. Mezitím potkávám Jaromíra z Čech. Cestuje tu sám a na kole. Docela formát. Je to ten co jsem ho už jednou míjel na stopu. Rád se s ním setkám ještě doma. Vrací se taky 5.9., ale ve 2 hod ráno. Do půlnoci máme co kecat. 

13. den 3.9.00 Rejkjavik No to, to pěkně začíná. V noci prší a teď je zataženo. Vyčkávám až do 12 zda se to nevybere. Chtěl jsem vyrazit stopem do Thingvelliru, ale v tom počasí to vzdávám. Vyrazím do města. Je docela pěkně, ale vše je úplně nové. Domy, kostely, fabriky, obchody. Žádná historie. Navíc je pěkný vítr. Vyrazím na věž Luteránské katedrály. Objektiv pořád zlobí, počasí taky. Jen co dofotím, objeví se Slunce. Tak se tak poflakuji po městě až jsem narazil před parlamentem na pokojnou demonstraci. Něco málo vyfotím a pro jistotu si nechávám od místního kluka napsat o co tu jde. ,,Rioters because of the visit of li peng the prime minister of china. heaven peace sqare in china. its was li peng and the goverment of china who dissigned the masmorder on the sqare in bejing 4.june 1989.'' Je neděle tak se zastavím v kostele Filadelfie. To je normální vymakaná show. Na pódiu ženský sbor doprovázený el. pianem, kytarou a bicími. Nad hlavami projekce textu. Vše ozvučené. Písničky tak podmanivé. Docela jsem se bavil. Na jeviště chodí malé děti, zpívají se dětské písničky. Občas něčí proslov. Zase hodně zpěvu. Něco i v angličtině. Je tu pěkně zatopeno, příjemná nálada, dobře ozvučeno. Jak na muzikálu. V luteránské katedrále zas byla varhanní zkouška na večerní koncert. Docela v pohodě strávená neděle. Do kempu už přicházím za tak velkého větru, že nemůžu skoro projít. Velmi výhružně zataženo. Ostatní mají problémy se stany, můj je tak malý a dobře postaven, že zatím odolává. Uléhám již za deště a vydatného kňourání Meluzíny. 

14. den 4.9.00 Blau Lagoon Samozřejmě pršelo celou noc. Vítr taky nepolevil. Situace stejná, jako první den. Balím stan za deště. Čekám ještě do 11 hod než vyrazím na stopa. Tentokrát si beru i maskáčové kalhoty. To jsem zvědav, kdo mi takhle zastaví. Z kempu by mi jel i autobus, ale jsem paličatý a chci to dotáhnout stopem až do konce. Proti tomu větru se nedá vůbec jít. Neprší vodorovně, ale zespoda nahoru. Mám zataženou kapuci obličejem si koukám na špičky bot a musím přivírat oči, jak mi do nich prší. Chtělo by to brejle se stěračem. Po necelé hodince stojím na výpadovce. Tornu si ani nesundávám ze zad, aby mě to neodfouklo. Poměrně brzy až jsem udiven mi staví první vůz. Veliký a pohodlný. Skoro vůbec řidiči nerozumím. Mluví tak divně anglicky. Nejlepší je, že odbočuje snad po 1 km z cesty. Ne, že by nevěděl kam jedu. Že mu to stálo za to. Další auto staví a šofér rovnou sděluje, že jede jen short. Pouštím ho a dobře dělám, protože po 20 min staví pohodový džíp, kde mi tetovaný kluk, jediný co nebyl připoutaný (Islanďani se poutají i vzadu) dokonce i zatopí. Sveze mě až do Blue Lagoon. V maskáčích a počasí to asi nebude. Před vchodem potkávám rodinku z Čech. Cestují zde autem a dvěma dětmi. Vyměňujeme si pár informací. Prý byl takový vítr, že nedokázali postavit ani stan. Spaly tedy v autě. Za 700 Ikr si zde můžete na tři hodinky rozmáčet a nahřát kosti. Je to takový plovárenský průmysl. U vchodu dostanete malý náramek, v kterém je čip. Tím si kdykoli odemknete či zamknete, jakoukoli skříňku (tedy z těch volných). V pohodě jsem do jedné zamkl batoh, do druhé drobnosti. Uvnitř je bufet i restauračka. Můžete se cachtat v laguně i přilehlých bazéncích v světle modré vodě o teplotě +34 až +40 C. Jenom si občas musíte potopit i hlavu, aby neprochladla. Samozřejmě co jsem ve vodě, počasí se umoudřilo a dokonce koketuje se Sluncem. To se to asi šetří až půjdu ven. I tak je venkovní teplota +12 C. +40 C se mi zda málo, tak zalézám ještě do sauny. Docela pěkná satisfakce po tom počasí tady. Jdu na silnici. Po 1 km, s ještě mokrou hlavou mi staví Dánové pracující zde. Jsou nějací rozjaření. No jo Dánové. Dávají mi hned plechovku Tuborgu. Upozorňují, že sic je to dánské pivo, je vyrobeno na Islandu. Ani to netuší. Jedou až na letiště. Tam chci až zítra. Vystupují tedy v Keflaviku a jdu do kempu. Mám postavený stan, jsem po jídle, přečtený všechny návštěvní knihy (několik českých zážitků je zde popsáno) a recepční nikde. Zatím jsem tu načerno. Pokusím se zaplatit ráno. Počasí se zatím umoudřilo. Těsně před půlnoci nás budí slečna recepční a požaduje 500 Ikr za nocleh. Dokonce se kouká při mé baterce, zda jsem ve stanu sám. Bohužel ano. V páru jsou jen Němci vedle. 

15. den 5.9.00 Odlet Poslední den se islandské počasí ukazuje z té lepší stránky. Zato torna opět zlobí. Poslední den už nemůžu skoro zatáhnout zip. Vyrážím do obchodu utratit poslední peníze a hurá na letiště. Být někde v horách, ani bych se snad netěšil, ale co tady. Opět už pár dní trávím v civilizaci. Na letiště jdu pěšky, protože je pěkně, mám čas a jsou to asi 4 km. Martin mě potkává při přebalování batohu. Oba jsme plný dojmu, že meleme každý tu svou. Zda se, že jsme těch pár dní plně využily a stálo to za to. Letištní kontrola je nějak důsledná. Martinovi sebraly bombu do vařiče. Mě zase otevřely všechny krabičky s filmem. Musím cvakat foťákem a procházet znovu detekční branou. Letíme, žvatláme, tlacháme a hlavně pijeme. V Kodani si ještě dáváme ochutnávaného panáka Whisky. V dalším letadle opět panákujeme. To jsem zvedávej v Praze. To je asi tak vše co mohu zatím sdělit. Další případně dotazy přijímám denně od 10 hod ranní do 5 hod ranní, nejlépe v pražských hospůdkách. Závěrem bych chtěl poděkovat CK East Sea Travel, za zakoupení letenky, americké armádě za boty a kombinézu Goretex, firmě Jurek Beskyd za stan, Nokia komunikátoru za spojení z domovem, bance ČSOB/IPB, že pravidelně vydávala moje peníze a firmě Nikon za fotografie. Loučím se slovy Známé Ryvolovky: ,,Nechci nikdy vidět, nechci nikdy slyšet, islandský kraj, mí šedivý vlasy mi za pravdu daj...'' 

P.S. Ještě něco stojí za zmínku. Jak si tak pěkně pijeme a čas plyne, tu slyšíme kapitánovu výzvu, že letadlo otáčí zpět do Kodaně. Prý se nemůže spojit s Ruzyní a bezpečně přistát. Zapínám GPS a zjišťuji, že se nacházíme 129 Km od Ruzyně ve výšce 7 500 m a rychlosti 540 km/hod. Na vrtulové letadlo dost vysoko. Sem jsme letěly ve výšce 4 km. Do Kodaně zpět asi 550 km. Přistávaly jsme při zhasnutých světlech v kabině. Pak nás vyhnaly do letištní haly a začaly opravovat levý motor. Volám domů a Roaming zde funguje. Cca po 2 hod nás dovezly opět k letadlu. Rychle chtěly dohnat ztrátu, ale já je trošku zdržel. V odletové hale jsem nechal tašku. Oni tam hned poslaly auto beze mě. Takže, sotva odjelo, řekl jsem, že je až na hoře. Poslaly tedy druhé auto. Tašku dovezly, leč pivo v ní narazily, že vyteklo. Pak nepijte. Na stevardku se stačilo pouze pousmát a už věděla, že pijeme Whisku. Mobilem z letiště volám taxíka a dostávám se domů za 400 Kč plný dojmu, že ještě v 5:3o nespím a posílám tento email. 

Janek (Zdeněk Janeček)