7. Cestovní email - Nákupní horečka
Nemůžeš mít všechno jenom pro to, že je to tu levné.
V městském státě, kde si jen stěží představíme průmysl, můžeme budovat prosperitu třeba obchodováním a cestovním ruchem, což je vlastně taky obchod, ale se službami. Singapur je typickým příkladem obojího. Jedna z nejvíce fungujících asijských ekonomik je živena konzumní spotřebou západních států. Snad jen člověk příliš bohatý nebo velmi chudý zde nebude nakažen nákupní horečkou. Její příznaky se nerozpoznávají snadno, což je dáno vysokými teplotami okolního prostředí. Horkou hlavu si ve 40 C neuvědomíš. Navíc se tě obchodníci snaží oklamat klimatizací a možnou všemožnou bezhotovostní platbou. Dokonce i v taxíku je zde možné platit asi pěti druhy platebních karet. Vysoké náklady na zdejší pobyt s kontrastem nízkých cen průmyslového zboží útočí na psychiku zdůvodňující nezbytnost nákupu zbytečných věcí. Nemocní nešťastníci nemůžou nic, než něco nového nakupovat. Ten komu na penězích moc nesejde, to má jednodušší. Koupí prostě to co ho zaujme nebo mu padne zrovna do oka. Ti šetrnější to mají komplikovanější. Musí to samé hledat ještě podle ceny. Jste-li k tomu všemu ještě vybíraví což znamená, že dopředu víte co chcete, ale nevíte, kde to sehnat, máte se na co těšit. Diagnóza nemoci nákupní horečky má tyto fáze průběhu, kdy vždy nezáleží na jejich pořadí a splnění všech bodů. Nabídka (reklama, výloha, prezentace atd.), podvědomé srovnání (s domácí cenou, s domácí nedostupností atd.), předstíraný nezájem (zbytečnost, jsou důležitější věci atd.), teorie nákupu (vlastní prostředky, krádež atd.), vyhledávání zboží (cena, obchody, internet atd.), vlastní nákup (obchod, tržiště atd.), platba (hotovost, úvěr, karty, šeky atd.), krátkodobá radost (přímo úměrná času a ceně nákupu) pochybnosti (bez záruky, nekvalitní, neznačkové, napodobenina, kradené atd.), zklamání (zbytečné, nevýhodné atd.). Nakupování je živeno chtíčem vlastnictví. Na vrcholu nákupní horečky nepotřebujete jíst ani spát. Netěší vás zábava ani sex. Od nakupování vás neodradí ani případné dary věcí jež chcete kupovat. V této fázi nakupovat musíte, i když na to třeba už nemáte. ,,Někdo nám udělá cenu tak nízkou, aby nám pak mohl, draze půjčit.“ Vědom si případných rizik nechávám se před cestou vždy očkovat. Bohužel na malárii, na cestovní a nákupní horečku vakcína ještě není. Stalo se co se stát muselo. Kdyby to tolik nestálo, tak by to za to psaní nestálo. A co se tedy stalo? Možná to začalo tím, že lehký život na cestě příliš zatěžovala fotografická výbava vážící asi 9 kg. Oči jiných vás okamžitě řadí mezi profesionály a movité lidi, což je pro focení spíše překážkou. Zatoužil jsem tedy též po malém nenápadném a lehkém digitálním fotoaparátu, který tu měli i děti. Vždy jsem se mu tolik bránil, ale pokrok nezastavíš. Technické možnosti a příznivé ceny jsou velikou vějičkou. V městě nákupních center se jen těžko vyhnete pokušení nezeptat se na cenu. Jakmile je nízká, je vysoce pravděpodobné, že jste se právě nakazili. Okamžitě se probudí centrum hamižnosti a hlavou se honí jenom jediné. Když je namátkově zjištěná cena tak nízká, může to být někde i méně. Když je to tu výhodné pro cizince, kteří jsou kavky nákupu, kde nakupují místní dravci obchodu. Pak stačí zprůměrovat několik tipů od místních a všechny předchozí plány jdou stranou. Ačkoli jsou zde ty obchody otevřeny i sedm dní v týdnu od 10:30 do 21:30 času je málo. To co nestíhám přes den, tak v noci nakupuji teoreticky. Ačkoli skoro nespím ráno vyrážím velmi čile. Bohužel táhnu sebou sobecky Aničku. Nevím sice proč, ale říkám si, že třeba nahradí mou rozpálenou hlavu. Na hotelu si nechám vysvětlit cestu, ale jelikož jsem líný studovat ve vypůjčené mapě vyrážíme na 600 metrů vzdálenou stanici metra. Po výlezu zaměřuji novou stanici do GPS a zjišťuji, že jsme 400 metrů od hotelu. S GPS se neztratíte, ale taky pobavíte. Zase platí, že za blbost se platí. Nás to stálo něco času, chůzi navíc a dva lístky do metra. Spěcháme a opět bloudíme. Když už jsme tady, tak se mrkneme v arabské čtvrti na zdejší největší mešitu. Před ní mě oslovuje asiat s běloškou. Vyhýbám se kontaktu vymlouvajíc se na neznalost jazyka. Nabízím ekvivalentně ruštinu abych měl pokoj. Jenže na tu reaguje ta dívka z které se později vyklube Češka. Její přítel byl z původně z Indonésie a žijí v Anglii. Na autobusovém nádraží, které zaměřujeme se ptáme na naše nákupní centra. Doporučují nám taxíka. Prý je to pěšky daleko. Později se ukáže, že to nebylo ani 400 metrů.
Zde deník nečekaně končí takřka v půlce věty, ale časem ho možná doplním.
Janek (Zdeněk Janeček)
Žádné komentáře:
Okomentovat