Islandská sága

Islandská sága 

Čtvero ročních dob za jeden den. 

CZ ACCENT Text s doplněnou diakritikou:

Omlouvám se všem za slíbené emailování, ale buďto jsem byl mimo civilizaci, či a to nezapírám byl Internet dostupný, leč tak drahý, že bych měl levnější mobilní volání, které, jak se ukázalo ani nebylo možné. Chodily pouze SMS zprávy. Děkuji vám všem za ně. Celkem jich přišlo 33 včetně info o emailech. Nejvíce pilný byl pan Arnošt. Sepsal jsem tedy dost podrobný zážitkopopis. Tato část není povinná. Psát mi můžete opět na return@ atd. Sepsáno 5.9.00 21:00 na palubě letadla Fokker. 

Zážitkopopis 

1. den 22.8.00 Přílet Jsou 4:15 a vstávám. Docela lehko, protože je to vysvobození po krátké noci. Jedu prvním metrem na Hradčanskou, kde mě má nabrat Martin na letiště. Jsem tu dříve, asi proto, abych déle čekal. Martin přijíždí opět pozdě. Rychle do letadla. Vše stíháme. Je to vrtulový Fokker 50 společnosti SAS. Popojíždíme po ranveji celkem na čas. Náhle stojíme a na dlouho. Prý jakési komunikační potíže letiště. Čekáme celkem 1 a 0,5 hod. Už vím proč jsem tak brzy vstával. Jelikož to vypadá, že další spoj v Kodani nestíháme, posílám přímo z čekajícího letadla SMS Markétě do cestovky. Dožaduji se dalších spojů. Hodná cestovka. V Kodani zapínám ještě v rolujícím letadle mobil a dostávám informace o dalších spojích. Cestující pokračující do Helsinek vezeme letadlem přímo k jejich. Makáme a kupodivu stíháme původní spoj. Jak jinak, opět čekáme v letadle. Pak už jen letíme a pijeme americký Sauvignon. Co taky dělat. Není vidět nic, jen šedivé mraky. Je divné, že se na ten ostrov, v tom počasí trefíme. Moje GPS spolehlivě ukazuje. 

 
2. den 23.8.00 Akureyri Pořád prší. Jdeme cca 5 km na výpadovku. Cestou měníme DM a dáváme si kafe. V bankách je to zdejší servis. Po necelé hodině nám staví nějaký dýdžej. Prý jestli mu nepřispějeme mýtné na tunel. Tak mu těch 1000 Ikr rádi platíme celé, protože nás odveze 400 km severně do Akureyri, až k Hostelu. Naše hotely by se měly stydět. To je servis sic samoobslužný, ale i s pračkou, sušičkou, koženou sedací soupravou, televizí a videem. Ani jedno nepoužijeme, ale ta možnost. To celé za pakatel 1 250 Ikr na osobu. Je to třetí největší město zde asi 50 km od polárního kruhu. Když si vylezete na zdejší kopec, můžete vidět celou noc kousek Slunce. Ale byl jsem už i na 73 stupni, kde nezapadne vůbec, tak mi to nestojí ani zato. Taky může být zataženo. Jdeme za nákupy a hledám Internet. Zdá se mi drahý a co bych hned psal. Večer pijeme první islandské pivo a plánujeme další cestu. Mobil mi lapá SMS ještě o půlnoci, že to budí ostatní. Nejpilnější je Arnošt. 

3. den 24.8.00 Dettifoss Konečně neprší, ale je zas takový vítr, že je obtížné přejít zátoku. Martin jde napřed a mě staví další Islanďan. Je v pohodě cestou popíjí pivo a vysazuje nás 5 km od cíle. Je to vodopád Godafoss. Tam je už provoz tak slabý, že jsme to došly. U vody tě zaráží spíše příděl jemného lávového písku než vodní tříště. Je to hrozný. Máme toho plné oči a zuby. Pryč odsud. Další obětí našeho stopu je Němec na projížďce bez cíle. Auto z půjčovny. Sony kamera. Turista, jako řemen. Jen pošilhává po Martinově digitální kameře Sony, která se vejde do dlaně. Má vypůjčený firemní vzorek na vyzkoušení. Ještě není ani v prodeji. Stop končí na Myvathanu. Dál už zase po svých. Ještě že neprší. Je kupodivu teplo, i když je kolem +10C. Další auto stopuji a pouštím, poněvadž jede na Kraflu. Jak později zjišťuji, Kraflu chci vidět taky, ale nějak jsem to popletl, protože jsem čekal, že je za Dettifossem. Další auto už nás věže rovnou na odbočku včera dohodnutého cíle. Docela se v autě hádáme. Martin trvá na dohodě, já nevím, jak tu chybu napravit než změnit cíl a vystoupit. Špatně je chybovat, ale co je horší o chybě vědět a trvat na ní. Martinovy je to zjevně jedno, zastavuji auto a vracím se na Kraflu sám. Buďto se uvidíme 30.8. v Rejkjaviku nebo se náhodně potkáme. První auto, na které mávnu je Islanďan a odváží mě nazpět k odbočce. Tam na druhý pokus stavím auto Jihoafričanů. Jsem zajížďkou nadšen, běhám lávovým polem a snažím se fotit i za velmi špatného světla. Objektiv se mi zamlžuje vyvěrajícími parami ze země. V nose ti čpí síra. Trochu vyplašeně,ale neukázněné běhám mezi ztuhlými výrony lávy a riskují proboření do pekel. Výpary prý naleptávají čočky objektivu. Mě se jeden Zoom podělal ostřením. Nejde zaostřit od 50mm výše. Na parkovišti vidím autobus Aqaclubu. Ani s nimi nenavazuji kontakt, abych to neměl moc lehké. Nazpět mě vezou opět Jihoafričani, přibírající ještě dva Němce. Další stop je auto dvou Němek na jedno mávnutí. Tentokráte mě zavezou až do původního místa našeho cíle. Martin tu být ani nemůže, protože je tu jen místo na stan, který nemá. Já zas nemám mapu ani L. Planet. Vodopád je skvělý, ale světlo už padá. Stan stavím v silném větru na vyhrazeném místě. Jsou tu již dva. Vypadá to, že jsem sice ztratil parťáka, ale získal jsem volnost pohybu, stal jsem se nezávislým a svobodným. Den končí a dá se říct, že jsem šťastný. 

4. den 25.8.00 Kaňon Jokulsa Složit stan ve větru sám, je snad těžší než ho postavit. Ale ten vítr zase rozehnal mraky a vypadá to na Slunce. Jsem zase u vodopádu, vždyť si to zaslouží. Je nejmohutnější v Evropě. 40 metrů výška nic moc, ale ten průtok, to je hukot. Však jste taky mokrý od vodní tříště na 100 m. Nasekal jsem fotek, že to možná i uvidíte. Jelikož je tak pěkně, nemohl jsem jinak než pokračovat dále po svých, kaňonem řeky Jokulsa. Je snad jeden z největších na Islandu. Paráda. Je to tu samý vodopád a nikde nikdo, tedy zatím. Cestou jsou úseky, kdy se držíš lana, ale tak to má být. Našel jsem borůvky, tedy hodně borůvek, tak jsem neodolal. Komáři taky ne. Sice neštípou, ale pořád na Tebe nalétávají. Dokonce i do pusy si zalítnou. Teplota je rázem na +22C. To je den, jak malovaný. Ta bizarní krajina stojí za to. Přicházím na chuť teleskopickým holím. Nedokážu si už chůzi bez nich představit. Dost se osvědčily ve skalách a suťoviscích. Jediná skupinka co potkávám, je samozřejmě česká, jdoucí v protisměru a je to CK Sen. Pražská to cestovka, o které jsme věděli a která nás měla 30.8. někam svézt. Martin zná vedoucího. Včera je potkal a tak ho svezly do Asbyrgi. 4 hod rychlé chůze a mám ho. Vypadá to, že zase bude pršet, tak rychle stavím stan. První kapky spadly, když už ležím. To je skvělý pocit. To vám v hotelu nepřijde. Kaňon si hučí svou. Zase jeden z těch lepších dnů mého života. 

5. den 26.8.00 Egillstadir Ráno vyrážím dál a je mírně pod mrakem. Jelikož jsem sám, mužů improvizovat a měnit plán podle počasí i nálady. Usoudil jsem, že kaňon už nic nového nevydá a motivy se budou opakovat. Vidím na obzoru cestu, tak se k ní vydávám přes vřesové pláně. Velmi nepohodlné. První auto plné, druhé taky, ale jsou to Češi z Plzně. Kdyby tušily. Třetí staví a jsou to dva Američani z Bostnu co zítra odlétají. Ptají se jestli je náš president Chavel. Vysazují mě u odbočky na Dettifoss. Pokračují asi 8 km pěšky, poněvadž tu nic nejezdí. Nabírají mě opět stejní Američani a vysazují na hlavní silnici u Českého autobusu CK Sen. Poznávám Martinovu vestu a dostávám tipy od šoféra. Martina vozí a je na túře u Krafly. Byl už s ním v Irsku. Vařím si polévku a odcházím stopovat na druhou stranu. Martin by měl být o den za mnou, nezmění-li plány. Páté auto mě odváží na jeden zátah do dnešního cíle Egilsstadiru. Je to islandská rodinka s malou holčičkou, kterou vůbec nezajímám. Ani se neptám kam až vlastně jedou, jen jim říkám svůj požadavek. Odvezou mě až do kempu a protože jsem spal ani nevím odkud. Nevadí GPS mi poradí. Kemp je za 500 Ikr na osobu včetně stanu. Platím Visa kartou. Ostatně všude tu můžete platit Visa či EC/Mastercard. Jiné loga tu nemají. Kartou platím všechno, včetně jídla. Vyrazím na Internet, který opět neakceptuji, protože stojí 1 500 Ikr na 15 min. Ano čtete dobře. Fajnová země na ceny. On je taky chleba dražší než některé pivo. Chleba od 110 Ikr do 270 Ikr. Pivo od 49 (2,2% alkoholu) Ikr do 450 Ikr. Jídlo v restauraci 1 500 Ikr - 3 500 Ikr ( tedy z těch levnějších. Českých je to asi polovina. Jednodenní lístek městské dopravy po Rejkjaviku 1 020 Ikr. Ten je tak malý, že pomalu můžeš chodit pěšky. Jak na to můžou vydělat těmi rybami a ovcemi nechápu. Vždyť je jich asi 250 000. Jejich průměrný plat je prý 200 000 Ikr měsíčně. Nejhorší a časté auto tu je asi Škodovka. Jiný brka tu jezdí. Hlavně džípové speciály japonských značek. Auta ani domy tu nezamykají. Prostě se tu nekrade. Zatím. Vařím špagety, polévku a navrch kaviárovou pomazánku a nízkoalkoholové pivo. Den jak má být. 

6. den 27.8.00 Hallormsthadur Je nádherné počasí. Jak podivné až podezřelé. Vyrážím na stopa a tradičně se vezu do pátého mávnutí. Islandský koňák. Nechám se vysadit u arboreta. To je jediné místo na Islandu, kde je les. Island je zalesněn pouze na 2% území. Samá holota. Tak si tady udržují malou rezervaci o 50 druzích stromů z celého světa. Mají je pěkně pojmenované, včetně věku. Některé pocházejí z roku 1910, ale vypadají extrémně mladé. Rostou tu pomalu. Hledal jsem údajně nejvyšší strom Islandu. Nebýt tam té cedule, tak ho klidně přejdu. Vypadá to na nějaký modřín o výšce pouhých 20 m. Zajímavé, že u paty stromů je signál GSM. Ten je tu dost hojně. Téměř dvě třetiny okružní silnice kolem Islandu má signál. Někdy se až divíte. Taky tu podivně vysazují školky. Smrčky jsou tak blízko u sebe, že neprojdete. Normálním neudržovaným lesíkem, byste neprošly. Je to takový prales. Tady v arboretu si ale daly záležet, že i cestičky vysypaly kůrou. Po té pusté měsíční krajině je to, ale silné relaxační místo. Island je velmi mnohotvárný. Hlavně počasím. Ale vážně, je to dost depresivní krajina. Všude pusto, bez lidí i stromů. Nejvíce převládá zelená barva. To jsou louky a pastviny, vřesoviště a hlavně mechy, samé mechy. Pak se ocitneš na kamenné černé poušti. Takové velké struskoviště. To, čeho mi se děsíme na Mostecku a Krušnohorsku, tady obdivujeme. Je to jako odpadní zavážky z vysokých pecí ve velkém. Kopce žluté od síry. Láva, láva a láva. Krajina, jak stvořená pro melancholiky, depresivní maniaky a masochistické samotáře unikající od společnosti. Ani za jedno se nepovažuji. Na pohled pěkný, zajímavý, za pěkného světla skvěle fotogenický, ale žít bych tu nechtěl. To nemluvím o dlouhé zimě. Teď je tu hej. Už jsem naměřil i +24C, jinak tak v průměru kolem +10C a v noci +3 až +5C. Místní lesík je tu tedy oázou i rájem. Odjíždím místním vozem na hlavní. Tam stopuji opět vnitrozemce u vodní elektrárny dodávané ČKD Blansko r. 1958. Jsem vysazen na fjordech u Atlantiku. Fouká tak velký vítr, že nemůžu skoro jít. Upnu se jen na protější skály, kde chci dnes přespat. Stejně tu nic nejezdí. Samozřejmě cestou jsem projel tak bizarní krajinou a nemám z toho ani fotku. Vyšplhám se na náhorní plošinu, kde skryt před větrem trávím jednu z nejhezčích nocí. Ze stanu pozoruji proměny protějších skal při západu Slunce. Ráno mám variantu ve východu. Fotím toho dost, ale bez stativu. Kdesi vedle na louce spí ovce a mořští ptáci. Ještě včera jsem si říkal, že nemůže být hezčí den. 

7. den 28.8.00 Skaftafell Loučím se sic nerad s nádhernou zátokou a vyrážím na oblíbenou E1. Staví až 5 auto, ale jede až do Rejkjaviku. Otec a dcera. Chtěl jsem jen do Jokursarlonu, ale příliš turistické místo na táboření a není tam co dokoupit. Po krátké prohlídce známého to místa, kde se ledovec vlévá do jezera a oceánu, pokračuji do národního parku Skaftafell. Dokonce mi zavezou až 2 km z hlavní do kempu. Dcera po mě chce emailovou adresu. Dávám ji indickou svítící tužku a posléze zjišťuji, že nemám čím napsat Arnoštovi slíbený pohled. Půjčuji si od někoho tužku, když tu všude prodávají obyčejnou propisku za 200 Ikr. Tak psaní odkládám. V informačním středisku prohlížím knihu hostů. Od podzimu 99 ani jeden Čech zapsán. Určitě sem jezdí cestovky. Kemp je skvěle umístěn. Skoro ho oblizuje největší evropský ledovec Vatjanokul. Impozantní místo. Uvidíme zítra. Ještě jedno stojí za zmínku. Internet min na 1/2 hod ovšem za 2 000 Ikr. To už by mi přišlo levnější Vám volat. 

8. den 29.8.00 Kristinantindar Dnes je to první den, kdy sundávám kraťasy. V noci trošku pršelo a teď je docela zataženo. Pak taky, pohybuješ se u ledovce, ať mi není tedy zima. Má první cesta ráno vede k ledovci, dokud tak netaje. Zvláštní je hlavně tím, že jeho led je černý. Vypadá tak špinavě, ale je to od černého lávového prachu. Pak hurá za vodopády. Za zmínku stojí snad jen známý čedičový Svartifoss. Našel jsem si zde nejnáročnější túru na horu Kristinartindar 1 126 m z výškovým rozdílem 1 050 m, protože vycházíte skoro od oceánu. Prochází se přes bujnou vegetací, počítáme-li 2 m břízky, vřesové pláně, mechy, kamenné pustiny, písečné náplavy, sutě a holé skály. S přibývající výškou odpadají turisté. Tak jsem se na horu dostal v klidu a sám. Cesta je značená kolíky v naprosto čitelném terénu vřesovišť, kde můžete jít klidně po vyšlapané cestě, ale na kamenných pláních, kde poutníků ubude, končí i znamení. Šel jsem intuitivně a zjevně jsem trochu zakufroval. Protože se nedalo rozumně pokračovat. Vracejte se z té výšky. Pokračoval jsem traversem a spoléhal na svoje teleskopické hole. Nebyl to příjemný pocit. Několik set metrů nad ledovcem. Jeden špatný krok a byl jsem u ledu. Na vrcholu ani neumístí tabulku, přestože je tam obrovská zřejmě meteorologická stanice se solárními články a záložními bateriemi, jako do náklaďáku. To tam možná nenesly, ale dopravily vrtulníkem. Zase jeden z těch lepších zážitků. Ještě pár fotek v mizerném světle a mažu dolů. Samozřejmě jdu nazpět jinou cestou. Cestou ještě oběhnu pár bodů z informační mapky a kolem 6 se vracím do kempu. Zjišťují, že jsem nalítal vše co doporučují zdejší průvodci a co zabere Němcům několik dní. Zítra se tedy přestěhuji. V informačním centru zapisuji významné místa, vrcholy a křižovatky z mé GPS do jejich mapky. Třeba by se to mohlo někomu hodit. Jdu na pivo ať stojí co stojí, zasloužím si ho. 

9. den 30.8.00 Hunkubakkar Začalo to už v noci. Myslím déšť. To se to ve stanu pěkně leží v suchu, ale zabalte ho suchý v dešti. Tak jsem ho prostě celý vzal a odnesl do nedaleké sušárny. Jak tak balím slyším kurva a do prdele s moravským přízvukem. Nemýlil jsem se, česká skupina na výletě s Čedokem. Byli tak zvědaví, že jsem se nestačil na nic optat. Dokonce jely mým směrem. Čekám tedy na vedoucího. Pozdravím a než cokoli řeknu, povídá nikoho nebereme. Vyrazím tedy 2 km na odbočku na E1. Tam mě jejich autobus předjíždí. Šlapu si to v pěkným dešti a zatím pohoda. Skoro nic dnes nejezdí, takže ujdu svých 8 km do prvního stopa. Dva pohodoví Islanďané s teréňákem. Dokonce mi i zatopí, ale tak se že mě vlhko odpařuje, že se musí stejně větrat. Tak jsem se dostal o 50 km dál, kde alespoň více prší a navíc fouká. Je +9C a prší vodorovně. Kapuce dobrá, ale stejně ti prší do obličeje. Když už mám kraťasy, beru si alespoň rukavice. Déšť stéká po mých holých nohách do výborných nepromokavých goretexových bot. Takže se přes membránu nedostane ven. Čvachtá mi tam pěkně mikroklima. Teď už se nemůžu zastavit, aby mi nevystydla voda. Nohy ve vodě, ale nevydrží dlouho bez následků. Budu je ještě potřebovat. Jak snadno se zde stopuje za pěkného počasí, kdy o nic nejde. Ještě štěstí, že dnes kolem projelo tak kolem 20 aut a že se nemusím pořád otáčet. Do cílového bodů dneska zbývá 70 km, takže uhýbám z cesty do 1 km vzdálené ubytovací sváteční farmy. Beru si chatku s kuchyňkou, kterou nemá leckterý Čech. Platím Visa kartou 1 800 Ikr a odcházím opět do sprchy, ale teplé. Vařím si špagety, suším a poslouchám, jak lije víc a víc. Inu to je asi to správné počasí. Budu muset ty plány nějak radikalizovat a pokrátit. 

10. den 31.8.00 Selfaktor Ještě v 8:3o prší, jako včera a nic nedává naději. Prádlo mám suché, aby taky ne, když jsem celou noc topil na +30C. Tak jsem si alespoň připomenul noci v Indii. Že bych sušil jen pro další deštík? Kdepak v 10 je sluníčko. Rychle balím a mažu ten 1 km na hlavní. Jezdí zde jedno auto tak za 15 min. Bere mě až třetí. Paní z Rejkjaviku a dvě děti. Původně jsem chtěl do Viku, ale, když tam jsem, tak opět prší. Pokračují dál až do Selfossu. Cestou předjíždíme jednoho cyklistu s českou vlajkou. Ukazují ho té paní, jako traktory Zetor zde zcela běžné a vozy Škoda. Samozřejmě ty nejhezčí místa projíždíme za špatného počasí. Selfoss je pěkně a velké městečko, kde vcelku není co dělat. Navštěvují místní obchod s pitím a nacházím zde český Budvar a 4.4% Plzeň. Leží tu vedle mexického piva. Zajímavé jsou ceny tvrdého. 0,5 L Bourbonu , co u nás stojí 250 Kč, zde je za pakatel 1 960 Ikr což je asi 1 000 Kč. Ceny za Bourbon i Whisky přibližně stejně. V supermarketu si musíš hlídat cenovky. Jídlo je tu v strašném rozpětí. Teprve tady ve městě vidím pohromadě víc Islanďanek. Jsou spíš blonďaté, ale nevěstu bych tady nehledal. Spíš takové menší, někdy i baculaté. Nic moc. Zato jejich muži jsou někdy docela pořízci. To bude ta vikingská krev. Zato tu všichni podléhají módě. Řekl bych, že jsou před námi. Ty jejich boty, to se hned nevidí. Mimochodem v supermarketu jsem viděl mezi potravinami Martensky za 1 900 Ikr. U nás stojí okolo 4 000 Kč. Mobily tu mají ve stejně cenové relaci, jak u nás. Nevím ovšem, jak je to z dotací. Zatím svítí Slunce ostošest. Uvidíme, jak se zachová zítra. Spím v kempu za 700 Ikr. Peru do sebe 0,5 kg karamelový jogurt, čokoládové sušenky, polívku, špagety, kaviár, karamely, pivo a poslední zbytky Whisky. Kdoví, jak bude zítra v horách. Taky se pokouším volat Pavlíně, protože má dnes svátek. Marně. Zkouším to ještě domů a na dobíjení, ale marně. Vždy se to přeruší. Zatracenej Roaming. SMS chodí tak spolehlivě. Dnes jich přišlo asi 7. Tak jsem zase ušetřil. 

11. den 1.9.00 Geysir Asi v noci pršelo, ale nevím o tom. Spal jsem, jako zabitý nebo opitý? Prostě balím mokrý stan a vyrážím za město v lehce zatažené náladě. Včera jsem se namlsal a dnes to vypadá bez Slunce. Místní mi staví na první mávnutí a vypráví, že jeho kamarád byl v Praze a jak je to, krásné město. Že tam prý máme kavárnu Rejkjavik, což ho udivilo. Říkám, že taky žiji v Praze a že to tu mají taky pěkné. My nemáme moře atd. Druhé auto mě vysazuje u zřídla Geysir a Strokur. Je snad druhé největší na světě. Je to takové divadlo pro turisty. Jedna menší jamka v zemí porostlá solí a minerály o trošku teplejší vodě. Stačilo by jedno silnější čerpadlo, bojler, pár trubek zahrabat do země, časový spínač a udělám vám to divadlo, kde chcete. Taková Křižíkova fontána je barevná a ještě hraje a tryská na hudbu. Ty s tím zase nadělají a ještě na tom neumějí ani vydělat. Mají to sice hezky oplocené, vysypané chodníčky, popisky, ale nevybírají ani vstupné. Jeden autobus turistů za druhým. Ve zdejším nákupním středisku jsem potkal zaměstnaného Čecha. Tak jsem strávil asi 3 hod v zákulisí a leccos se dozvěděl. Vyfotil jsem si taky holku šéfa podniku, abych alespoň jednu Islanďanku měl. Ještě se mi líbila jedna, ale byla to bohužel Němka. Dělá jich tu 8. Podle zdejší předpovědi má být zítra hezky. Vyrazil jsem tedy přespat do blízkého kempu asi 4 km od Gullfossu, což má být největší kaskádový vodopád Evropy. V kempu jsem sám, co já s tím udělám? 

12. den 2.9.00 Gullfoss Ráno se zda být rozumné a sluníčko vystrkuje drápky. Vypadá to, že jim předpověď vyšla. Zato já mám ve foťáku 27 Din. Poměrně lehce stopuji první místní vůz, ale vezu se slabý 1 km na parkoviště. Vyrážím spolu s davy autokarových turistů k největšímu kaskádovitému vodopádu Evropy. Je umístěn v téměř rovince a nebýt mlžného oparu nad úrovní, ani ho tu nebudete hledat. Fotím povinnou dávku fotek, aby se neřeklo, že jsem tady zbytečně. Část je ho stejně ve stínu. Vycházím a na křižovatce znovu potkávám CK Aqua klub. Opět se k ním nehlásím. Cestou zpět vůbec nic nejezdí, tak jdu na borůvky. Posilněn šlapu cca 8 km než mi staví mikrobusek. Svezou mě sice jen 2 km na Geysir, ale beru. Oni taky. Asi po 2 min mi opět berou do vozu a popovezou ještě asi 20 km. Mezitím se zastaví nakoupit a nechají mě samotného ve voze i s klíčem. Slunce nepolevuje a já jdu opět po svých dobré 3 km. Dávám si malou pauzu, ale dochází mě další stopař. Uvolňuji místo a jdu dál. Na mém místě stopař nasedá do vozu. Zkusím to taky. Staví. Stopař je z Itálie, má afro, špinavé ruce a vůbec nemluví. Šofér je architekt z Rejkjaviku a Itala zaveze až do města Selfoss. Se mnou pak pokračuje na Rejkjavik. Vypráví mi o tančícím domě v Praze a je docela zvědavý. Ve městě mě dováží přímo až do kempu. Rychle mažu nakupovat a vařit. Mezitím potkávám Jaromíra z Čech. Cestuje tu sám a na kole. Docela formát. Je to ten co jsem ho už jednou míjel na stopu. Rád se s ním setkám ještě doma. Vrací se taky 5.9., ale ve 2 hod ráno. Do půlnoci máme co kecat. 

13. den 3.9.00 Rejkjavik No to, to pěkně začíná. V noci prší a teď je zataženo. Vyčkávám až do 12 zda se to nevybere. Chtěl jsem vyrazit stopem do Thingvelliru, ale v tom počasí to vzdávám. Vyrazím do města. Je docela pěkně, ale vše je úplně nové. Domy, kostely, fabriky, obchody. Žádná historie. Navíc je pěkný vítr. Vyrazím na věž Luteránské katedrály. Objektiv pořád zlobí, počasí taky. Jen co dofotím, objeví se Slunce. Tak se tak poflakuji po městě až jsem narazil před parlamentem na pokojnou demonstraci. Něco málo vyfotím a pro jistotu si nechávám od místního kluka napsat o co tu jde. ,,Rioters because of the visit of li peng the prime minister of china. heaven peace sqare in china. its was li peng and the goverment of china who dissigned the masmorder on the sqare in bejing 4.june 1989.'' Je neděle tak se zastavím v kostele Filadelfie. To je normální vymakaná show. Na pódiu ženský sbor doprovázený el. pianem, kytarou a bicími. Nad hlavami projekce textu. Vše ozvučené. Písničky tak podmanivé. Docela jsem se bavil. Na jeviště chodí malé děti, zpívají se dětské písničky. Občas něčí proslov. Zase hodně zpěvu. Něco i v angličtině. Je tu pěkně zatopeno, příjemná nálada, dobře ozvučeno. Jak na muzikálu. V luteránské katedrále zas byla varhanní zkouška na večerní koncert. Docela v pohodě strávená neděle. Do kempu už přicházím za tak velkého větru, že nemůžu skoro projít. Velmi výhružně zataženo. Ostatní mají problémy se stany, můj je tak malý a dobře postaven, že zatím odolává. Uléhám již za deště a vydatného kňourání Meluzíny. 

14. den 4.9.00 Blau Lagoon Samozřejmě pršelo celou noc. Vítr taky nepolevil. Situace stejná, jako první den. Balím stan za deště. Čekám ještě do 11 hod než vyrazím na stopa. Tentokrát si beru i maskáčové kalhoty. To jsem zvědav, kdo mi takhle zastaví. Z kempu by mi jel i autobus, ale jsem paličatý a chci to dotáhnout stopem až do konce. Proti tomu větru se nedá vůbec jít. Neprší vodorovně, ale zespoda nahoru. Mám zataženou kapuci obličejem si koukám na špičky bot a musím přivírat oči, jak mi do nich prší. Chtělo by to brejle se stěračem. Po necelé hodince stojím na výpadovce. Tornu si ani nesundávám ze zad, aby mě to neodfouklo. Poměrně brzy až jsem udiven mi staví první vůz. Veliký a pohodlný. Skoro vůbec řidiči nerozumím. Mluví tak divně anglicky. Nejlepší je, že odbočuje snad po 1 km z cesty. Ne, že by nevěděl kam jedu. Že mu to stálo za to. Další auto staví a šofér rovnou sděluje, že jede jen short. Pouštím ho a dobře dělám, protože po 20 min staví pohodový džíp, kde mi tetovaný kluk, jediný co nebyl připoutaný (Islanďani se poutají i vzadu) dokonce i zatopí. Sveze mě až do Blue Lagoon. V maskáčích a počasí to asi nebude. Před vchodem potkávám rodinku z Čech. Cestují zde autem a dvěma dětmi. Vyměňujeme si pár informací. Prý byl takový vítr, že nedokázali postavit ani stan. Spaly tedy v autě. Za 700 Ikr si zde můžete na tři hodinky rozmáčet a nahřát kosti. Je to takový plovárenský průmysl. U vchodu dostanete malý náramek, v kterém je čip. Tím si kdykoli odemknete či zamknete, jakoukoli skříňku (tedy z těch volných). V pohodě jsem do jedné zamkl batoh, do druhé drobnosti. Uvnitř je bufet i restauračka. Můžete se cachtat v laguně i přilehlých bazéncích v světle modré vodě o teplotě +34 až +40 C. Jenom si občas musíte potopit i hlavu, aby neprochladla. Samozřejmě co jsem ve vodě, počasí se umoudřilo a dokonce koketuje se Sluncem. To se to asi šetří až půjdu ven. I tak je venkovní teplota +12 C. +40 C se mi zda málo, tak zalézám ještě do sauny. Docela pěkná satisfakce po tom počasí tady. Jdu na silnici. Po 1 km, s ještě mokrou hlavou mi staví Dánové pracující zde. Jsou nějací rozjaření. No jo Dánové. Dávají mi hned plechovku Tuborgu. Upozorňují, že sic je to dánské pivo, je vyrobeno na Islandu. Ani to netuší. Jedou až na letiště. Tam chci až zítra. Vystupují tedy v Keflaviku a jdu do kempu. Mám postavený stan, jsem po jídle, přečtený všechny návštěvní knihy (několik českých zážitků je zde popsáno) a recepční nikde. Zatím jsem tu načerno. Pokusím se zaplatit ráno. Počasí se zatím umoudřilo. Těsně před půlnoci nás budí slečna recepční a požaduje 500 Ikr za nocleh. Dokonce se kouká při mé baterce, zda jsem ve stanu sám. Bohužel ano. V páru jsou jen Němci vedle. 

15. den 5.9.00 Odlet Poslední den se islandské počasí ukazuje z té lepší stránky. Zato torna opět zlobí. Poslední den už nemůžu skoro zatáhnout zip. Vyrážím do obchodu utratit poslední peníze a hurá na letiště. Být někde v horách, ani bych se snad netěšil, ale co tady. Opět už pár dní trávím v civilizaci. Na letiště jdu pěšky, protože je pěkně, mám čas a jsou to asi 4 km. Martin mě potkává při přebalování batohu. Oba jsme plný dojmu, že meleme každý tu svou. Zda se, že jsme těch pár dní plně využily a stálo to za to. Letištní kontrola je nějak důsledná. Martinovi sebraly bombu do vařiče. Mě zase otevřely všechny krabičky s filmem. Musím cvakat foťákem a procházet znovu detekční branou. Letíme, žvatláme, tlacháme a hlavně pijeme. V Kodani si ještě dáváme ochutnávaného panáka Whisky. V dalším letadle opět panákujeme. To jsem zvedávej v Praze. To je asi tak vše co mohu zatím sdělit. Další případně dotazy přijímám denně od 10 hod ranní do 5 hod ranní, nejlépe v pražských hospůdkách. Závěrem bych chtěl poděkovat CK East Sea Travel, za zakoupení letenky, americké armádě za boty a kombinézu Goretex, firmě Jurek Beskyd za stan, Nokia komunikátoru za spojení z domovem, bance ČSOB/IPB, že pravidelně vydávala moje peníze a firmě Nikon za fotografie. Loučím se slovy Známé Ryvolovky: ,,Nechci nikdy vidět, nechci nikdy slyšet, islandský kraj, mí šedivý vlasy mi za pravdu daj...'' 

P.S. Ještě něco stojí za zmínku. Jak si tak pěkně pijeme a čas plyne, tu slyšíme kapitánovu výzvu, že letadlo otáčí zpět do Kodaně. Prý se nemůže spojit s Ruzyní a bezpečně přistát. Zapínám GPS a zjišťuji, že se nacházíme 129 Km od Ruzyně ve výšce 7 500 m a rychlosti 540 km/hod. Na vrtulové letadlo dost vysoko. Sem jsme letěly ve výšce 4 km. Do Kodaně zpět asi 550 km. Přistávaly jsme při zhasnutých světlech v kabině. Pak nás vyhnaly do letištní haly a začaly opravovat levý motor. Volám domů a Roaming zde funguje. Cca po 2 hod nás dovezly opět k letadlu. Rychle chtěly dohnat ztrátu, ale já je trošku zdržel. V odletové hale jsem nechal tašku. Oni tam hned poslaly auto beze mě. Takže, sotva odjelo, řekl jsem, že je až na hoře. Poslaly tedy druhé auto. Tašku dovezly, leč pivo v ní narazily, že vyteklo. Pak nepijte. Na stevardku se stačilo pouze pousmát a už věděla, že pijeme Whisku. Mobilem z letiště volám taxíka a dostávám se domů za 400 Kč plný dojmu, že ještě v 5:3o nespím a posílám tento email. 

Janek (Zdeněk Janeček)