Pěšky
Čau ještě jednou já. Nevím zda došla starší verze. Platí toto. Dnes je to super pomalý. Už načínám osmou hodinu v jednom kuse na Internetu. Bez pití, jídla a záchodu. Vše v pohodě, můžeš to dát přečíst tátovi. Zálohy mám vyšší než musím, netřeba se vzrušovat. Děkuji za vše. Informuj, jestli jsou filmy v pořádku. Spojení s kamarádkou navázáno. Díky.
Tak jsem tu opět s novými zážitky. Musel jsem do města pro nové filmy a taky se pokusit vyměnit peníze. Jsem tu pár hodin a už mě to město .... Je docela veliké. Autobusem se do centra jede skoro hodinu a půl. Síla, jak rád jsem zašitý u počítače. Dnes je to sakra pomalé. K dalšímu putování. Jak jsem už psal, začalo mi vadit klasické turistické cestování. Našel jsem si autobus a nechal se vysadit v nejmenší vesnici co byla na mapě. Dost se průvodčí divil. Já pak taky. Vesnice mě spolkla a úplně pohltila. To jsem chtěl mít jenom klid a soukromí. Místo toho pozdvižení na vesnici. Kam jsem se hnul, dav lidí za mnou. Našel se jeden překladatel, který ostatním překládal, co ze mě dostal. Nic nepomůže, že nemluvím anglicky. Oni jen tu svou. Odkud kam, proč, jak atd. Tak jsem musel povinně shlédnout zdejší chrámy, školu, atd. Dokonce ani nechtěli zaplatit za mé čaje a jídlo. Musel jsem jim dát svou adresu a slíbit pohled. Bojím se je fotit, protože pak každý bude chtít fotku. To měla ta vesnice na 10 ooo obyvatel. Dál jsem se vydal pěšky. Všude podobně. Rozruch, vzrušení, údiv, nedůvěra, zařazení, panika. Tak jsem asi působil. Když mě uviděli některé děti, začali utíkat pryč a jiné brečet. Ženy se rychle schovávají a prchají. Oni ostatně nikdy nejsou mými pozorovateli. Výchova a stud je drží značně v odstupu a pozadí. Ani fotografovat se nedají. Muslimky mají dokonce zakrytý celý obličej černým šátkem. Nechci, aby to vypadalo, že si nějak stěžuji. Byl jsem docela šťastný. Sám jsem si vybral. Dobrovolně jsem se rozhodl chodit pěšky s mým cca 14 kg batohem na zádech. A, že to stálo za to. Na Slunci 42 C, ve stínu 34 C. Všude strašně prachu. Však už se mi zasekává clonový a zoomový prstenec na foťáku. K tomu ještě bez vody. Tu balenou tu vůbec neprodávají. Ani klasickou kolu a limonádu tu nekoupíš, poněvadž tu nemají lednice. Oni pijí vodu z místních studní, ve kterých se bojím jen opláchnout. Tak piju v každé malé vesničce místní čaj, bez cukru a mléka. Což dá docela práci, vysvětlit jim to a popsat. Tady anglicky opravdu nemluví. Když už to konečně pochopí nemůžou pochopit, že těch čajů vypiju tolik. Ale musím něco pít. Jím to, co oni. Placky čapaty a to jídlo tu pečou na ohni, kde topí sušeným kravským hovnem. Ale stoji to za to. Nestane se, že by tu někdo zažebral. Ty lidi tu mají svou hrdost. Taky tu každý musí něco dělat, aby přežil a ne se jen válet. Žijí tu ze zemědělství. Třtina, bavlna, slunečnice a jiné plodiny. Taky tu hodně vyrábějí cihly. To je taky síla. Ty malé ženy tu nosí na hlavě až dvanáct cihel najednou. To možná ani neunesete. Já si jich dal na hlavu pět a měl jsem dost. Oni si to sami nandají a bez držení bosi odejdou. Jedna cihla může mít tak do tří kg. Nu, holt ženy tu jsou jen na práci a chlapi na dohled. Rád doložím fotodokumentací. Asi nejvíc je udivuje, že chodím pěšky. Ale já chci chodit pěšky a spát venku. Začal jsem to praktikovat v kaňonu Ajanta. Byla to jedna z nejlepších nocí. Tady už musím použít moskytiéru. Zvláště, pro chytání havěti dovnitř. Jak jsem zjistil, musíš si jí pořádně prohlédnout, než tam zalezeš. Jednou jsem měl uvnitř asi osmi centimetrovou kudlanku či co, jindy zase jedno centimetrové velké mravence. No a hady jsem zažil jen dva malé. I když, jednou jsem chtěl odejít z vesnice spát do lesa po západu slunce, místní tvrdili, že je to velmi danger, hadi, déšť, apod. Dost mě vyplašili, takže jsem se snažil postupovat obezřetněji, než jindy. Pokud to jen měsíc dovolil, koukal jsem kam šlapu a byl dost hlučný. Ráno mě našli jen udivený farmáři. To tě objeví, přijdou k tobě, sednou si na bobek a pozorují tě, co děláš. Byť třeba jen močíš. Fakt bezva soukromí. Přijdeš do hospody a chceš se zašít a v tu ránu je kolem Tebe dvacet zvědavců. Stojí, sedí, čumí. Každý tvůj pohyb je strašně zajímá. Jo a ty hadi tu prý nejsou nebezpeční. Nejlepší na tom je, že jdeš nejčastěji po silnici, protože jinak je to nepohodlné, samý bodlák, trní a neustále odmítáš odvoz. Fakt aniž bych stopoval, se ti sami nabízejí. Hlavně motorky. Jednoho jsem dokonce potkal druhý den podruhé. Pokaždé by mě chtěli odvézt do nějakého města, z kterého já prchám. Ale nebylo mi lépe. Lidé se ti více otevřou a asi tě i víc berou. Dokonce se mi tu nejednou stalo, že jsem musel dát svůj autogram. Jen tak, nic víc. Na co jim bude netuším. Děti jsou hodní, učí mi, kterou bobuli a rostlinu můžu na cestě sníst. Jak se napít z třtiny. Je to strašně sladké. Na výrobu žízně skvělé. Doporučuji. A tak jsem se poflakoval, až se po příchodu do jednoho městečka změnil můj další postup. Jak jsem se procházel mezi zdejšími domy, dětí kolem přibývalo. Když jich bylo asi sto, všichni jsme kašlali, jak se zvířil prach od bosých nohou. Taky už nebyl možný samostatný pohyb. Dospělí je odháněli ode mě bičem, ale oni pořád chtěli kolem mě být, podat mi ruku. No, prostě exot přišel mezi ně. Bohužel jsem taky viděl, jak kolem mě jinde dělali prostor holí a v jedné hospodě i rozžhaveným pohrabáčem. Ti lidé byli přitom pouze zvědaví. Ujal se mě tedy jeden a vyvedl mě do jakéhosi krámku. Chtěl jsem si dokoupit nějaké jídlo a ještě před západem slunce vypadnout. Nešlo to. V kordonu dospělých mě dopravili do místní hospody, kterou zamkli a tam mi poskytli, chtě nechtě azyl. Možná si mě jen ukradli dětem sami pro sebe. Tam se na mě chodili dívat a zpovídat. Ale vzorně se o mě starali. Ač v hospodě nevaří, přinesli mi kuře, jen když jsem se zmínil, že ho rád. koly, zeleniny, rýže, co hrdlo ráčí. Oni mě chtěli přecpat. Seděl jsem na terase hospody a bylo jasné, že už neodejdu. Venku bláznil dav lidí a ne už jen dětí. Čekali až se občas vykloním přes zábradlí a zamávám jim. Barák v hysterickém obležení. Už byla tma a ti lidé neodcházeli, jen ty privilegované pustili ke mě nahoru. Ale to už tu za mnou byli z místních novin, včetně fotoreportéra, který na mě vyfotil asi dva filmy Pentaxem K-1000. O placení nechtěli slyšet, tak jsem chtěl, alespoň zakoupit v hospodě láhev whisky, ale nedovolili mi jí zaplatit. Mezi tím jsem musel dávat autogramy. Vážně, kdo to nezažil neuvěří. Připadal jsem si, jak nějaká hvězda, včetně svých goril držících fanoušky v pozadí. Bohužel zde jsou jen fandové. Docela nápor na smysly. Jazyková bariéra, hysterie, obdiv, pořád představování novým lidem. Přál jsem si tedy přespat na zdejší střešní terase, abych byl blíže ke hvězdám. Když už to vypadalo, že všichni odejdou z mé terasy, přišel Big Boss, jak jsem ho nazval. Byl to majitel zdejšího domu a obchodník číslo jedna ve zdejším městečku. Jo a taky prý politik. Musel jsem zhlédnout jeho fotky se zdejším ministrem, který byl mimo jiné vyfocený v té samé hospodě. Prostě to nešlo odmítnout, zvláště na jeho půdě. To jak všechny udivovalo, že jsem přišel po svých, a chci tak pokračovat ho vůbec nezajímalo. Z postu místního velice bohatého člověka mi prostě nařídil, že zítra mám být připraven a bude mi přistaveno jeho auto. A bylo po chození a samostatnosti. Na noc mi pro jistotu přidělili ochránce, který ležel celou noc vedle mě na terase, ač hospoda byla zamčená. To jsem, ale napřed musel s Bossem vypít něco zdejší whisky, která mimochodem není špatná. Zajídali jsme jí česnekem, což je dost neobvyklé. Ráno si pro mě přišel student, který mi ukázal svůj dům, kde do mě nacpali proti mé vůli spoustu jídla. Pak jsem navštívil něco chrámů. Ještě jsem musel opět pózovat pro zdejší noviny. V příštím čísle prý o mě vyjde článek včetně fotek. Bohužel noviny vychází pouze v Marathi jazyce, či jak to tu mluví. Je to takový ten rozsypaný čaj na papíře. Jak Boss řekl čekalo mě bílé auto s šoférem, Bossem a jeho pravou rukou. Vybavili mě na cestu láhví whisky a vydali se na cestu. Před domem bylo opět davové šílenství. Je docela zvláštní loučit se s davem okýnkem auta. Ako vo filme. Pak mě vozili po zdejších vesnicích, super pevnosti a dělali co mi na očích viděli i neviděli. Tu zakoupili buráky, tu drink. Při prohlídce zdejší pevnosti jsem se jen zmínil, že bych se třeba už vrátil do auta, ale oni si to vyložili, že mám žízeň a hned poslali do auta pro mé pití. Prostě si mě hýčkali a hýčkali. Opravdu tu asi moc turistů nebude. Pak nastal zase hodokvas v luxusní restauraci, kde pořád objednávali a nešlo to sníst. Dokonce v tom následujícím městečku sehnali dva litry balené vody, protože večer si prohlíželi moji americkou čutoru. Když už jsem chtěl odjet, dovezli mě na autobus, kde mi okamžitě nechali udělat místo, včetně mého batohu. A tak jsem se konečně dostal z těchto zavazujících osidel osudu a po šesti hodinách jízdy jsem dorazil do Hyderabadu. Zážitek byl dost čerstvý, takže jsem se z toho musel vypsat. Ještě si rozmyslím, kam vyrazit dél. Nejraději bych zas přírodu, ale teď jsou tu hodně města. Nevím zda se nevyhnu Goje. Tam asi jedou všichni. Nechám to na momentální inspiraci.
Janek (Zdeněk Janeček)
Hyderabad, Indie
Hyderabad, Indie
na N 17 22.624', E 078 29.029'.
Žádné komentáře:
Okomentovat