pátek 1. září 2006

Pohled zpět

Pohled zpět 


Zážitky minulé pro oči strnulé. 


Platí moje adresa return, jen mám obvyklé potíže ze serverem. Je nový a nestabilní. Pořád mi to vypadává a musím se znovu logovat. Proto to posílám z vypůjčené adresy. Na ní mi neodpovídejte. Pište mi na starou adresu. Děkuji. 

Posledně jsem zůstal vyset v Hyderabadu. Dá to fušku vyměnit peníze. Směnárny tu nejsou a banky otevírají až v 10:3o. Zase už, ale zavírají ve 13:3o. Našel jsem si jednu, kde akceptují Visa kartu. Vyplnil jsem formulář a když mi úředník chtěl vyplatit peníze, poradil mi, že je z automatu menší poplatek. Odešel jsem ho tedy hledat. Nic jednoduchého v cizím městě. Konečně jsem ho našel, leč peníze nevydal ani po opakovaném pokusu. Vzal jsem si tedy úředníka z banky, ale ani on neuspěl. Vydalo mu to pouze 100 Rp. Chtěl jsem tedy po něm napsat potvrzení o neuskutečněných výběrech za 24 000 Rp. Byli ochotni ho sepsat, ale až po uzávěrce druhý den. Našel jsem tedy jinou banku akceptující Master Card a zase jsem neuspěl. Opět volám úřednici, ale ta sděluje, že automat vydá pouze 4 000 Rp na jeden výběr. Musím tedy vybrat dvakrát, což jsou dva poplatky. Ostatně, o limitech výběru tu není zmínka. Jak prozíravé se ukázalo mít dvě konkurenční karty. Některé banky neakceptují obojí, jako ty naše. Doufám, že mi nepřičtou k účtu ty nevybrané transakce. Konečně nacházím autobus do mého města a vyrážím. Na rezervaci lísku je číslo busu, které se ukáže později, jako dopravní značka. Za tuto informaci musím být pak vděčný dalšímu spolucestujícímu. Ten po výstupu čeká a, jako starý známý mě vítá. Nenechá mě být. Ptám se na hotel. Ochotně mě vede. Nakonec se ukázalo, že si mě dovedl domů. Chtěl, abych u něj bydlel. S díky odmítám a odcházím, bohužel s ním. Pořád se mě snaží vést. Jak bych chtěl být sám. Nejde to. Ubytuji se pod jeho dohledem a když za mnou leze i do pokoje, prohlašuji, že jdu na večeři. Než zamknu pokoj někam telefonuje. Přijíždí jeho syn a odváží mě na motorce do hospody. Tam jím pouze já, syn jen pozoruje. Nic nechce, objednávám tedy pro něj Colu. Napadlo mi utéct někam na Internet, ale i tam mě veze. Cena je vysoká, tak alespoň obdivuji 19 let starou Jawu majitele. Těch tu jezdí pořád dost. Nevím, jak se syna zbavit. Stále by mě někam vozil a ukazoval svým přátelům. Nakonec děkuji a odcházím pěšky. Před hotelem si kupuji za 65 Rp pivo, které si ovšem nesmím vypít na ulici, ani v pytlíku. Dokonce ani na recepci nelze. Zdejší muslimy to provokuje. Jdu do pokoje, kam za mnou proklouzne otec se synem. Syn je na vysoké, má jednoho bratra a čtyři sestry. Otec je obchodník. Na zdejší poměry si nežijí špatně. Viděl jsem jejich dům i obchod. Přesto pořád brečí a chce dostat syna do Ameriky. Prý ho svatba jedná dcery v jeho kastě přijde na 10 000 $. Město je tak malé, že ho ještě druhý i třetí den potkávám a jsem ukazován známým. Navštěvuji zdejší kino. Super, okamžitě miluji hlavní hrdinku a sháním video. Půjdu zase. Jím v restauraci, kde si nechtěli vzít 5 Rp spropitné. Dal jsem je tedy žebračce s dítětem, ale už jsem se jí nemohl zbavit. Jídlo je skvělé. Znovu číšník nechce spropitné, přisedne si. ale chce 50 Rp na autobus. Kupuji si spací jízdenku 2. třídy na vlak. Jsem rád, že úředník vyplňuje formulář za mne. Leč neudělal jsem si kontrolu a ve vlaku jsme dva na jedno místo. Až průvodčí zjišťuje, že můj lístek má včerejší datum. Chce nové jízdné, což odmítám. Jejich chyba. Cestující jsou milí, nabízejí místo i jídlo. Na noc si rozkládají svá lůžka a já sedím opět v uličce na batohu. O půlnoci musím přestoupit na jiný vlak. Další mi jede až ve tři ráno. Nechce se mi čekat, tak se jdu dospat na střechu nádraží. Jsem tam sám a ráno jen sestupuji na perón. Z Guntakalu odjíždím v 8oo hod třetí třídou na Hospet. Celé to projedu na propadlý lístek. Jak ty vlaky miluji. Busem pak do Hampi, což je úžasný kraj. Obrovská koncentrace kamene a chrámů. Taková kultura je snad v Egyptě, Mexiku u Inků a Kambodži. Postavit to v takovém vedru jen pro náboženství a dnešní turistiku. Bohužel na místě těch civilizací teď žijí ti nejchudší z nejchudších. Putoval jsem zde pěšky i na kole za 35 Rp na den. Dokonce jsem ani nespadl, což je úspěch na těch hliněných cestách posypaných pískem. Lékárnu jsem. ale vozil. Spacím autobusem vyrážím do Panaji ve státě Goa. Po hodině opravy kola, řidič jede, jak když nás ukradne. Říkám, že není dobrý šofér. Že veze lidi, ne prasata. Kupodivu změní styl jízdy a vydrží mu to až do rána. V autobuse jsme jenom bílí. Ostatně nikde v Indii nenajdete asi víc bělochů než na Goe. Autobus má pouze čtyři lůžka nad sebou a žádné sedadlo. Je tu hezky. Jiný stát, jiní lidé, jiná děvčata. Hezká, vstřícná, žádná plachost, dokonce mě zdraví. Akorát to není Indie, ba ani Asie. Vypadá to spíš, jako nějaká banánová republika. Hezké domečky, spousta křesťanů. Všude je vidět vliv kolonizace. Nejvíce se prosazuje vliv západní kultury. Mimochodem hezčí kostelíky jsem nikde na světě neviděl. Dokonce si někteří do nich zouvají boty, jak je běžné u jiných náboženství. U Siků musíte mít pokrývku hlavy, umýt si nohy a pouze naboso. Muslimům vadí boty, kraťasy atd. Zdejší pláže čisté, leč žádný zázrak. Na pověstné Anjuna pláži jsem jeden z nejstarších, takže Hippie tak třetí generace. Je to trh kultur a suvenýrů z celého světa. Viděl jsem věci z Mexika, Indonésie, Austrálie, Tibetu, Afriky aj. Dokonce tu jedna holka původem z Jugošky, žijící zde, prodává mojí GPS. Taky se tu nejlíp paří. Pivo od 25 Rp. Chlast je tu všude. Asi nejčastější obchod. Mám tu svojí oblíbenou hospůdku ze štamgasty. Jeden je velmi vzdělaný a kulturní manažér banky Boruda. Má rád Kafku a Ibsena. Druhý je nevzdělaný krejčí z deseti dětí. Oba kámoši. No a pak jsem přejel hory, doly a po 10 hodinách jízdy busem jsem dojel do Mangalore. Tam je plný hotel, tak se chci někam zašít, ale starostliví lidé mi hledají nocleh. Bohužel se ptají policistů, kteří mě odvedou na nádraží, kde mam prý přespat. Spím před dveřmi policejní stanice. To, aby mě neukradly. Vedle mě spí ještě asi dalších padesát lidí. Ráno vyrážím luxusním busem pouhých 7 hodin do Banglore. To je město asi o 6 miliónech lidech. Je to zdejší Silikon Valley a vývozce software do USA. To město žije a tepe. Je to znát. Tradice zůstávají, leč pokrok je pokrok. To se pozná tak že, když močíš na zeď a spolumočícím Indům zvoní mobily. V hospodě si ani neříkám o příbor. Ono taky, když jíš na hnoji, neber si příbor, vypadal bys, jako snob. A co jsem zde viděl a zažil? Nádhernou botanickou zahradu, kde padají tradice. Indové zde normálně randí, drží se za ruce, jako u nás. Dále přejetého motocyklistu busem, s otevřenou zlomeninou. Jednu rvačku, kdy, když došla síla pěstí, byla použita síla kamene velikosti hlavy. Asi se chtěly opravdu zabít. Nakonec zakročil policajt, který je zmlátil bambusovou holí. Četl jsem, že se zdejší lidé nerozčilují, což není pravdou. Tolikrát jsem byl svědkem křiku, výhružných gest a lamentování. Někdy jsem to vyvolal i já. Například, jednou se mi zželelo obchodnice na tržišti, že jsem od ní nic nekoupil, tak jsem ji pozval na Colu. Ona sice šla, ale za chvíli tolik kamarádek taky chtělo napít, že ji tu Colu stejně vypili. Nakonec se začal trh strašně hádat a pustili se do toho i chlapi. Dál jsem se rozčílil já na Internetu, když mi zavedli nový server. 5 hodin jsem přepisoval nový adresář a to to nemám hotové. Z Internetu mi už nejel po 22 hodině žádný autobus. U taxikářů se mi nedařila usmlouvat kloudná cena. Chci domů. Přijel jsem autobusem a dvakrát přestupoval. Kde, ale jsem? Já to nevím, moje GPS ano. Váš hotel je 3,5 km pane. Děkuji, vyrážím neznámým nočním městem a hrdě odmítám věčně podbízející se taxi. Dorážím za 46 minut o délce trasy 4,6 km. To je daň za bloky a zahrady co musím obcházet. Nechce se mi spát, tak hledám hospodu, kde mají otevřeno po půlnoci. Jdu ty ušetřené peníze prožrat. Obsluhují tě tam číšníci v kravatách, nádobí uklízí bosí a špinaví kluci. Zvláštní to země. Ráno vyrážím 21 km za město do národního parku, z kterého se ukázalo pouhé Safari a Zoo. Navíc chtějí zvláštní vstup pro cizince. Safari 40 minut za 170 Rp. Po zkušenostech ho bojkotuji. Jenom tě vozí zamřížovaným busem džunglí. Pořádají hon na tygry a lvy. Ty se válejí na silnici a jsou strašně naštvaní, že se musí zvednout. Když se nepohnou, tak se troubí a najíždí, dokud se neproberou. Za foto 15 Rp, Video 50 Rp, což jde. Nejvíce chtěly na Hampi. Foto 50 Rp, video 500 Rp. Samozřejmě nejvíc je toho k vidění, kde je vstup zdarma, či od 2 do 5 Rp. Inu za popularitu se platí. Nejvíc mě zaujaly opice, které se chtěly dostat do klece zvenku. Chtělo se jim ke kolegyním, které sic zavřené, mají každý den pravidelný přísun stravy. Skvělý byl had pojídající jiného hada a dravec, který z volného pádu vyfouknul krokodýlovi rybu přímo před hubou. Nazpět do města se opět potvrdila moje teorie potkávání. Mimochodem, jízda stála 5,5 Rp a trvala jeden a půl hodiny. Včera jsem jel jiným busem 10 minut za 4 Rp. Cestou zpět znaven usnu, vzbudím se a vedle mě sedí stejný chlap co ráno při cestě do parku. To jsem použil jiný autobus a jinou trasu. Docela ho to pobavilo. Ostatně i jinde potkávám lidi, kteří mi říkají, včera jsem tě viděl tam a tam. Jedna žena mi povídala, že mě viděla v kině, což je pravda. Do kina tu chodím, a rád. Pokaždé chci místní jazyk. Film je zážitek na víc, jak tři hodiny. Je bez reklam s l0 minutovou přestávkou. Vůbec se nenudíte. Do kina se chodí i z několikaměsíčními dětmi, i bez noh. Opravdu, tady je tolik mrzáků, někdy i uměle vyrobených. Tolik ubožáků jsem neviděl. Už jsem si zvykl, že na mě sahají lidé po lepře, žebrají lidé bez obličeje. Jednou mě pustily sednout v autobuse mezi dva jednonohé, které jsem poznal z trhu. V dobrém rozmaru jsem každému dal 2 Rp, protože tady nežebraly. Pak na jejich místo přisedl šestiprstý, což mám vyfoceno. Někomu schází, jinému přebývá. Abych se vrátil ke kinu. Kino je bomba a obrovské řemeslo. Žádná nuda. Akční, láska, humor, drama, romantika, muzikál, reklama. To vše v obrovské výpravě, perfektních hereckých výkonech a hlavně strašně nahlas. Nádherný kýč. S dějem si nedělejte starosti. Šablona stejná. Hlavní hrdina se seznámí s nádhernou ženskou. Napřed se nenávidí, pak v sobě najdou zalíbení a strašně se milují. Do konce filmu pak bojují s překážkami v jejich čisté lásce. Do toho asi 10 romantických klipů s úžasnou choreografií a kostýmy. Prostě šou, která vás dostane. Veškeré dramatické situace jsou zvýrazněny kamerou a zvukem, popřípadě muzikou. Dítě jej pochopí, jak je naivní. Půjdu zas. Bohužel první kino proběhlo až na Silvestra v Bhopalu. Dávali starý americký film, do kterého nastříhaly porno. Je tu totiž cenzura. Vybral jsem film podle lechtivých obrázků, ale byl to jen trik, jak zlegalizovat lehké porno. Napřed jsem myslel, že si promítač spletl kotouč filmu. To byla, ale vyjímka. Zdejší studia v Bombaji jsou nazývána Bollywood. Jsou největšími výrobci filmu na světě. Je to vidět a slyšet. No a kde jsem teď? Když jsem vymyslel kam dále, zvítězilo město o kterém není ani zmínka v L. Planet, tak jsem tu. Hledejte ve státě Tamil Nadu, kde je prý prohibice. Mám se na co těšit. 


P.S. Tento text byl z první poloviny samostatně opsán Indem Gajendra Samy z internetové kavárny. Jsem tak vycvičen v podvědomém hledání, že Internet najdu dřív než hotel. Jen ten levnější, ovšem. Chci vyrazit do přírody, takže se možná delší dobu neozvu. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

Salem, Indie 8.2.2ooo 
na N 11 40.106' a E 078 08.335'. 

Okomentovat