středa 1. listopadu 2006

Zpověď

Zpověď 


Je mi zle, je mi až tak zle, že sahám zoufale po klávesnici, abych zaznamenal, svoje niterné pocity, jakoby měly být to poslední, co tady zůstane, je toho tolik co musí ven, přetlak je tak obrovský a neudržitelný, příliš to připomíná Velký třesk, vše co teď prožívám, vnímám, cítím, vidím, slyším, čichám, vstřebávám, dostávám, ba i kradu, vše se ve mě kumuluje a ukládá pod stále větším tlakem, rychlostí a silou, zatěžuje to mou duši, zaměstnává mou mysl, jsem milisekundy před implozí, po které následuje exploze, přestávám řídit svůj život, jsem ve vleku té energie, která mě strhává a vede, snažím se zastavit a vystoupit, ale je pozdě, auto už jede příliš rychle a bez brzd, letadlo letí již vlastní energií, jeho pád se zdá letem, jsem ve stále zrychlujícím se vozíku horské dráhy, nedokážu to přesně definovat a určit, není to ani podstatné, před očima se mi míhají zběsilé obrazy, jsou tam i při zavřených očích, tělo se začíná napínat a chvět, sedím a přitom se pohybuji stále se zvětšující rychlostí, útržky obrazů mají konkrétnější podobu, tělo je ve strnulé poloze a svaly se přepínají k prasknutí, zdá se mi, že ztrácím čich, sluch, hmat i zrak, přesto vidím minulost, v hlavě mi běží film z dětství, jsem zmaten a umím to tak popsat zřejmě, proto, že jsem o tom již četl, byly to prožitky jiných na prahu smrti, pohybuji se už tak rychle, že čekám nutně srážku s něčím velkým, připadá mi, že malé věci srazím z cesty a nic mě nezastaví, kontakt s následným výbuchem čekám ve svém zrození, můžu si jen přát a doufat v zázrak jenž to změní, pakliže to vůbec stihnu, tělo se mi chvěje a vibruje, možná, že je to duše chtějící před destrukcí opustit své tělo, brečím, dávím se, křičím úzkostí, jsem ve stavu roztržení, svaly jsou v křeči, dostavuje se těžko popsatelná, nesnesitelná, vnitřní bolest, která nemá srovnání s mou dosud poznanou, vnímám děsný tlak v hlavě i bolest, která přichází hluboko zevnitř i zvenčí, je to šílené, Bože, v kterého ani nevěřím, ale není lepšího významu, dej ať si to neuvědomuji, chtěl bych mít duši dítěte, zbláznit se a odpoutat od své mysli, nestojím už o ten svět, chtěl bych umřít, proč to tak dlouho trvá, odpoj mě dřív, jako jsi vypnul fyzickou bolest nebo mi ji zase vrať, ať se rozloží více směry, přál bych si Peklo fyzické, ne duševní, jak jen přijít o vědomí, můžu se zabít na těle, ale třeba si nepomůžu ke ztrátě uvědomění si sebe, bojím se toho, že duše je nesmrtelná a nezničitelná, strach nemám, jsem jen vyděšené zvíře, které si zachovává své existenční reflexy a pudy, vše je tak nezastavitelné, zoufale se snažím zachytit nějakého bodu a zbrzdit tu rychlost, chytám se čehokoli, snažíc se zachránit, jako tonoucí chytající se i stébel, bohužel to co je slabší strhávám sebou, jsem predátor, který zabíjí, aby přežil, bojuji a koušu do úmoru, nikdy se nevzdám, odevzdat se a poddat tomu, nepřipadá v úvahu, jsem zvíře zahnané do kouta, musel bych se změnit ve své podstatě, to bych už, ale nebyl já, jsem tak vyčerpaný a utahaný, že přestávám vnímat tu bolest, cítím, že si uvědomuji opět myšlení mimo sebe samého, není to už o mě, o životě minulém a přítomném, ale o životě budoucím, vidím zas reálné Slunce, cítím jeho životadárnou energii, vrací se mi opět bolest naražených žeber a nohy, tělo se zapojuje, tep zpomaluje, myšlení soustřeďuje, vidím i slyším, ale chce se mi strašně spát, jsem už klidnější, přijímám myšlenky o hodnotách, které jsou podstatnější než já sám, člověk je člověkem díky jiným a jejich lidství, hledám ten pevný bod co nebyl tím stéblem co utrhneš, aniž by tě to jakkoli zpomalilo, hledám to, co mě vyvedlo z chmurné cesty a dočasně zachránilo, zatím ještě euforicky letím, ale řízeně, ostatně celý Vesmír je v pohybu, hledám toho zachránce, abych mu mohl poděkovat, být mu do smrti (zdali vůbec existuje) vděčný, mám pocit, že tím spásným bodem byl někdo konkrétní, kdo mi byl nablízku než jsem se dostal do vleku těch nejhorších životních zážitků, pravděpodobně ta záchrana nepochází od té osoby samé, ale jen z té podstaty, že tu někdo je, že je ještě něco a někdo, kdo za to stojí, kdo je mi tím Bohem, jehož přítažlivost byla silnější než gravitace tělesa a vůle sebezničení, kam jsem se propadal, děkuji tomu, na koho jsem si vzpomněl, při projekci dosavadního života, úlevně se uvolňuji, rychlost klesá, je již tak malá a plynulá, že se spíš vznáším ve vzduchoprázdnu a plavu v plodové vodě, plně si uvědomuji přítomnost něčeho, co za tím stojí, je to LÁSKA a lidská TOUHA, je to silný SEXuální pud, je to přání o předání genů pro zachování rodu, strach ze samoty a prázdnoty, jsem na počátku zrození, Lásku beru, jako matku, jsem na ni vázán a totálně fixován, život nabírá nový směr, je to tak silné, že nechci na tom nic měnit, ostatně těžko by šlo překonat tu sílu, která tě vytáhla z té jízdy, třeba to tak nebylo, možná jsem si nevšiml, že místo srážky jsem jen proletěl Černou dírou, že jsem již na druhé straně, úlevu a štěstí nepociťuji, každopádně jsem teď někdo jiný a chtěl bych žít pro jiné, chtěl bych vůbec žít, vnímat, cítit, smát se, milovat, to bych tak chtěl, bohužel...Neprožít si to osobně, nikdy bych to nenapsal, protože příběh sám pro sebe by nestál zanic. Vše je slovy těžko přenositelné, protože slova jsou jen slova. Raději bych to sdělil písní, ale bohužel jsem v této oblasti negramotný. Popis je upřímný, pravdivý, podle momentálního duševního stavu a svědomí, v takřka reálném čase depresivního prožitku. Projít tím znovu bych opravdu nechtěl. Zatím jsem přežil, těším se ze Sluníčka a věřím na Lásku neboť ta je můj Nový Život.

Částečně při i po prožitku, který byl tak intenzivně bolestný a silný, že stál za záznam 9.11.2ooo. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

Okomentovat