Věčný poutník

Věčný poutník  

O teple, které studí.  

"Kráčel krajem poutník, šel sám,

kráčel krajem poutník, šel sám,

kráčel krajem poutník, kráčel sám.

Tu potkal dívku, nesla džbán,

přistoupil k ní a pravil,

Ráchel, Ráchel, žízeň mě zmáhá

a pravil, žízeň mě zmáhá,

tak přistup blíže nehodná a dej mi pít.

A ona, kdo jsi, kdo jsi, že mi říkáš jménem,

kdo jsi, kdo jsi, že mi říkáš jménem,

kdo jsi, kdo jsi, že mi říkáš jménem.

Já tě vidím poprvé, odkud mě znáš,

Ráchel, Ráchel, já znám víc než jméno,

ó dívko Ráchel, Ráchel, já znám víc než jméno,

ó Ráchel, Ráchel, já znám víc než jméno

ó Ráchel, Ráchel, já znám víc než jméno.

Pak se napil, ruku zdvih a kráčel dál,

ten džbán, ten džbán z nepálené hlíny

a ten džbán, ten džbán, ten džbán,

z nepálené hlíny, ten džbán,

ten džbán z nepálené hlíny,

v onu chvíli zazářil kovem ryzím,

džbán, starý džbán.

Kráčel krajem poutník, šel sám,

kráčel krajem poutník, šel sám,

kráčel krajem poutník, kráčel sám,

ač byl chudý nepoznán, 

přece byl král." 

Spirituál Kvintet Spirituály a balady 
Poutník a dívka (Jesus Met A Woman)
 úprava Dušan Vančura

Vyšel zase jednou poutník ze své pouště mezi lidi a potkal tam Ráchel. Ač jí znal věky a věděl o ní vše, protože si jí sám vysnil a vymyslel, její skutečností a krásou byl tak okouzlen, že se mu už nechtělo zpět. Nemohl jí nemilovat. Byl rád, že mohl poznat i jiné lidi skrze ní.

Uvědomil si, že v poušti je sice teplo, které měl tak rád, že je krásná, romantická, tajemná, drsná i krutá, ale chybí mu v ní lidé, jejich kultura, muzika, umění, knihy a řeč. Raději by žil v zimě s teplem lidským.

Ten poutník byl věčným hledačem života, sebe a jiných. V Ráchel tedy nalezl smysl svého prázdného života. Probudil své vyhaslé city, začal znovu žít a stal se někým jiným. K Ráchel přilnul takovou silou, že přestal svůj život řídit, jak byl dosud zvyklý. Měl jí rád víc než sebe. Jak lehce by pro ní umíral. Leč její srdce patřilo jinému, o kterém nevěděl. On zatím její lásku neopětoval. Snad ani nemohl, kvůli své víře.

Poutník žil v poušti příliš dlouho sám a jednal vždy tak, aby přežil. Žil podle zásad a instinktu. Instinktem cítil, že se chová správně a ze zásady se své víry nevzdával. Nic tím sice nezískal, ale zjevně ani neztrácel. Ač neměl nikdy žádnou naději, trpělivě čekal, čekal a věřil. Čekal ač nebylo na koho. Ráchel měla své srdce jinde. Pokoušel se jí pozvat do té pouště, aby poznala ten svět, aby poznala jeho. Ale nepřijala to. Bylo to pro ni příliš zavazující. Chtěl jí poznat ve své nahé realitě. Ve světě lidí se jeví i lidé jinak než jací jsou. V holotě pouště se obnaží i lidská duše a jeho srdce. Člověk se ukáže bez přetvářky a makeupu.

Nebyla to jen ta dívka, co přitahovalo poutníka do světa lidí. Byla to její rodina, její pes i její přátelé. Ta harmonie domova, která mu scházela. Postrádal rodinné pouto.

Slepě hledal cestu k Ráchel. Ani si neuvědomil, že ta již po své cestě přišla do domečku, kde žije s někým jiným. Poutník pořád neviděl cestu k ní, ale hledal jí. Beznadějné soužení ho stálo tolik energie, že neměl dost síly na cestu zpět. Tak zůstával nečinně na místě ve svém smutku. Při té bolesti si uvědomil, že jediné, když není cesty je, postavit ji jiným. Vzdal se té dívky pro jiného. Pakliže mu šlo především o štěstí té dívky a ne jeho, nemohl jednat jinak. Pokoru směnil za štěstí. Té dívky si stále vážil a pořád ji miloval. Hodnota člověka neklesá, když patří jeho srdce jinému.

Ke všemu trápení se ukázalo, že si možná Ráchel vybrala špatně. Poutník žil jejím žalem. Měl jí tak rád, že sdílel její bolest, jakoby byla jeho vlastní. Udělal by pro ní cokoli. Ale ani teď ho nepotřebovala. Byl jí jen jednou z vrb, ke které se nemuselo chodit daleko, protože byla nablízku. Vlastně vedle ní žil a nežil. Trávil vedle ní pouze čas pracovní a ne volný. Byl jí jen živým inventářem pracovní doby. Svým přátelům ho neměla potřebu představovat. Byl jen milosrdně trpěn. Na zábavu byl už někdo jiný. Tak žil pouze z nočního doprovodu. Byl vděčný za ty chvíle ochrany. Nespal, když bolestí psalo jeho srdce. Vše bylo vykoupeno jeho posunem v myšlení. Byl s ní tak rád. Nečekal za to žádný vděk a dělal to jen ze své přirozenosti. Při jednom nočním doprovodu, kdy nedostal požehnání, jen vynadání, si uvědomil svou obtížnost a zbytečnost. Chápal, že nemusí být potřebný k neopětované lásce, ale nemohl pochopit, že není potřebný ani, jako přítel.

Nenaplněnost lásky i přátelství ho tak trápila, že se nemohl vrátit ani do té poště. Jeho zdraví bylo podlomeno, jako jeho city. Když duše stůně, měla by mít zdravé tělo. Byl zvyklý pomáhat druhým, kdo jednou pomůže jemu? Slouží srdce duši nebo duše srdci? On by tak chtěl sloužit dobrým lidem a dobré věci. V poušti ho nikdo nepotřeboval. Sám se nemohl radovat, smát, milovat, zpívat a povídat. Proto hledal cestu k lidem a lásce. Nikdo o jeho dobro nestál. Kam měl tedy jít, kam se zařadit, aby jeho duše měla klid.

Ráchel byla pro poutníka drogou a drogu nahradíš zase jenom drogou. Poutník se tedy vydal hledat drogy, aby vůbec pochopil, co to ta droga je. Jenom tak lze zjistit, jak se jí zbavit. Jinou možnost mu nikdo neukázal, tak se vydal tou zatracenou cestou, cestou psanců. Jenom jeho život mu sám zapíše co mu to dá a vezme. Možná se s ním na té jeho cestě potkáte. Třeba Vás odradí, třeba Vás varuje, třeba Vám ukáže cestu, po které nemá smysl chodit, protože nevede nikam. On sám zatím neví, zda se tím jeho duše rozpadne a srdce zemře. Nebojí se smrti ten, kdo nemá komu umřít. 

"Tak dlouho už čekám na svůj den,

tak dlouho už čekám na svůj den,

tak dlouho už čekám na svůj den.

Mé ruce denně češou bavlny lán,

co barvu má bílou, jako má můj pán.

Ten pohled už dávno, já nemohu snést,

já chci to pole vidět jednou, černě kvést.

Tak dlouho už čekám na svůj den,

tak dlouho už čekám na svůj den,

jé, já dlouho už čekám na svůj den,

tak dlouho už čekám na svůj den.

Chci posít tu zem a zvát jí svou Mu,

mít ženu a děti, nebe nad hlavou,

vždyť zem to je domov a domov je klid

a klid nemám, dokud musím na cizí dřít.

Až touha má vzkypí a přeteče můj vztek,

já překročím i Mississippi, pramáti řek.

Ó kutálí se slunce, kutálí se slunce,

kutálí se slunce, kutálí,

ó kutálí se slunce, kutálí se slunce,

zlobou nesluneční kutálí,

kutálí se slunce, kutálí se slunce,

kutálí se slunce, kutálí.

Už rodí se den a já půjdu s ním,

nebi zítřek mává křídlem havraním.

Proč tak dlouho čekám, už na svůj den,

proč tak dlouho čekám, už na svůj den,

proč tak dlouho čekám, už na svůj den,

proč tak dlouho čekám, už na svůj den

a proč tak dlouho čekám na svůj den.

Jsem zvednutá řeka, jsem zaťatá pěst,

tři století čeká, kdo je má vést.

Teď spojme svá těla, v jednu pevnou zeď

a ta zeď se zvedne ať zvolám té.

Už rodí se déšť a já půjdu s ním,

nebi zítřek mává křídlem havraním.

Proč tak dlouho čekám, už na svůj den

a proč tak dlouho čekám, už na svůj den,

proč tak dlouho čekám, už na svůj den,

proč tak dlouho otálí svítání."

Spirituál kvintet Spirituály a balady
Čekám na svůj den (Witness) 
úprava Jiří Tichota a Dušan Vančura 

Zasvěcení vědí, kdo je poutník a Ráchel, i to, že to není žádný smyšlený příběh, ale pravda dvou životů. 

Poutník Janek (Zdeněk Janeček) 
pro Ráchel 17.11. až 20.11.2ooo