pátek 1. září 2006

Vlak

Vlak 


Cesta vlakem jednoho mezi všemi, patřícími k té zemi. 

Když jsem se nemohl do Bombaje dostat vlakem, protože nebylo možné sehnat místo, rozhodl jsem se, že ji vlakem alespoň opustím. Vzal jsem tedy dva kamarády jejich poslední den před odletem, protože v neděli jsou tyto pokladny zavřené. Na nádraží máte mnoho a mnoho pokladen. Jsou jich desítky. Ale jen jedna je pouze pro cizince. Tam musíte platit v dolarech nebo v librách, neprokážete-li se papírem na výměnu rupek. Pak je tam ještě jedna fronta určená pouze pro ženy. V naivní snaze ušetřit trochu času, jsme si každý stoupnul do jiné řady. Jelikož se mi fronta pro místní zdála nejkratší, postavil jsem se tam. Ostatní drželi pořadí jinde. Stojím si slabou třičtvrtěhodinku a už jen tři lidi přede mnou. Paráda v duchu plánuji svůj oběd, ale ouha byl jsem předběhnut. Prostě je čas , proto se všichni pokladní na tomto patře vydají na oběd, bohužel najednou. Lidé jen trpělivě čekají, ukázněně se předbíhají a nic je nepřekvapuje, jsou přeci zvyklí. S velikou radostí se tlačí jeden na druhého. Prostě mají rádi fyzický kontakt. Jsou tak milí a horcí, že by jeden blil. Sláva úřednice se objevují, ale pouze, aby přešli na siestu. Už na ně alespoň vidíme a máme naději, že se k nám opět čerstvé vrátí. Konečně podávám svůj pečlivě vyplněný formulář, kde je vaše jméno, adresa, směr cesty, číslo vlaku, název vlaku a váš věk. Ten je velmi důležitý, protože ho tisknou pak i na vaši jízdenku. To jsme jednou seděli omylem na sedačce s číslem našeho věku. Pro jednoho dost práce, zvláště ve městech, kde jsou cedule pouze v Hindy. Po hodině a půl čekání, během několika sekund zjišťují počítačem, že můj vlak je plný a můžu si podat žádost pouze na čekací list. Dobrá, nechci tedy rezervaci lůžka ani místa, chci klidně třetí třídu. Prý musím k jiné pokladně. Vyrážím, vysvobozuji kamarády ze svých pozic a hledáme pokladnu. Mám ji, ale prý si lístek mohu koupit až v šest večer. Nevěřím a prověřuji jinde. Prý až v pět večer. Zprůměrováním a shodou okolností stojím už po třetí na vysněném nádraží v 173o. Kupuji lístek asi během jedné minuty. Velmi podezřelé. Ani se raději nejdu podívat na frontu pro cizince. Nechci tam vidět polední stojící. Krátce po 20oo hodině odcházím po krátkém loučení od svých kamarádů vstříc novým dobrodružstvím. Co bude s nimi netuším. Zítra mají odletět a na hotelu je hledala Air India. Není snad pro změnu, něco s jejich rezervací? Zde se totiž musí potvrdit rezervace letenky tři dny před odletem, což pečlivě udělali. Dokonce až tak pečlivě, že si kamarádka po krádeži batohu, nechala vystavit za padesát dolarů letenku novou. Můj vlak má odjezd ve 212o. 204o konečně zjišťuji, že jedu z perónu 10. Ve 2041 se mi rozlézá zip u batohu, asi pro praktičtější nástup. 2045 přijíždí náš vlak na 9. kolej, aby přijíždějící vystoupili. Mají smůlu, přes 10. kolej se vrhá řvoucí dav, snažící se nacpat do jedoucího vlaku. Máme plno. Není kam nastupovat. Protitlaky se vyrovnávají a nastává fáze klidu. Je 21oo hod a vlak odjíždí někam do depa, aby se zbavil části cestujících. 211o se můj vlak vrací na 10. kolej. Nějakým zázrakem a nichž bych si mohl sám vybírat, mě dav umístí do jednoho vagónu. Dokonce je to normální spací vagón pro rezervaci. Je zde šest lůžek, jako u nás, ale není zde žádné kupé. Naproti co je naše ulička jsou ještě dvě lůžka. Lidi dost mate moje přítomnost. Běloch a jede, ve třetí třídě. I když nás zde bylo na ploše o osmi lůžkách kolem 48 na postelích, což je asi šest ohnutě sedících na lehátku, zbytek byl nespočitatelný na zemi, dostalo se mi opravdu čestného umístění, pozornosti a úcty. Ono to opravdu mezi chudými a cizinci funguje. Začínají mi nabízet svá místa, i když horší než to moje, na zemi, v uličce, na mém batohu. Pravda můj batoh už nebyl jenom můj, ale sdílel jsem ho ještě se dvěma Indama. Je 2119 a vlak se trhavým pohybem vydává na cestu. Chválím indické železnice, jako nejlepší na světě, protože odjedou dokonce o minutu dříve. V 212o opět stojíme a na dlouho. Je vyhlášena stávka. I když se o nás hezky postarali, dokonce na nás ve vlaku pustili ventilátory a rozsvítili, těm co se nemohou hýbat, se to nelíbí, chtěli by se, alespoň pohybovat. Atmosféra je jako na fotbale. Vykřikují se hesla a proti hesla, vzrušeně diskutuje, rebeluje, spílá a rezignuje. Po peróně se procházejí policisté s bambusovými holemi a dávají pozor na klidný průběh stávky. Bavím se představou o vyšlé rezervaci. Možná bych se do vlaku ani nedostal. Poslušně bych hledal vagón se svým jménem a lůžkem. Ani nevím, kdo prohrál, ale ve 2245 stávka rychle končí a náš expres se vydává vpřed. Podléhám neustálému nabízení místa na lehátko a opouštím svůj batoh. Je to opravdu privilegium. Vždyť na tomto lehátku sedíme pouze čtyři, ovšem i s nohama, ty není už kam spustit. Jak skvěle bylo tam na zemi. Při první příležitosti pouštím unaveného stojícího na své místo. Ještě mi za to děkuje. U ostatních mám zase nové body. Jen se bojím, aby někoho nenapadlo, odměnou pustit své místo. Vagón začíná mít svůj řád. Vždy se najde nějaký vůdce a organizátor. Ten pak třídí nové cestující, ukazuje jim a přiděluje patřičné centimetry místa. Radí všem kam s taškou, kam s nohou při přelézání lidí atd. Většinou je velmi hlučný. Na, kterési stanici, protože opravdu nevím kudy jedeme, přicházím o statut jediného cizince ve vagónu. Nastupují asi čtyři asiati naivně mávající rezervací, místo toho, aby ocenili, že se sem vůbec dostali. Konečně začínám rozlišovat a poznávat můj nejbližší kolektiv, ale pořád nastupují noví lidé. Jejich skladnost je úžasná. Trošku mi to připomíná koncentrační tábory , i těmi mřížemi co jsou na oknech a dveřích vagónu. Asi proto, aby lidé za jízdy nevypadávali z vlaku. Mám jen dojem, že těch vězňů v koncentračních táborech bylo na pryčnách méně než nás. Jak je ale postaráno o cestující na střeše nevím, lze je jen slyšet. Já se mám skvěle. Nabízejí mi cigarety, ač nekouřím, vodu, kterou nepotřebuji, mám přeci svou, jen se k ní nemohu dostat. Nemůžu totiž otočit, ani otevřít batoh. Ještě jedni nabízejí. Prodavači. Jejich obětavost je úžasná. Klidně po nás dokáží šlapat, nabízet své zboží a procházet celým vlakem. Už konečně chápu, proč chodí většina Indů naboso. Ohleduplní lidé. Pořád je z čeho žít. Jako filmovou scénu by to natočit nešlo. Kdo by chtěl dělat dobrovolně kompars. Zřejmě tu každý ovládá jógu. Ty skvělé propletené kompozice těl. Kolikrát ani nepoznáte údy původního majitele. Mám už tolik nových kamarádů, že plocha mého těla nestačí pro odkládání jejich rukou a nohou. Od kamarádek by mi to bylo milejší, ale bohužel nejsou tak vstřícné, ani tak zvědavé. Vůbec si tě prohlížejí jen tak pokradmo. Ještě jedno nechápu. Sortu takzvaných chodičů. Ti neustále musí chodit uličkou sem, tam a šlapat po ostatních. Na záchod nechodí, ty poznám, ty mají mokré nohy. Možná je to nutné pro regeneraci končetin a proleženin, možná je to jen úchylka, možná, že se jen z toho zbláznili. Když to srovnám s podobnými podmínkami na trajektu v Indonésii, kde nás jelo na lodi pro dva tisíce lidí něco mezi šesti až osmi tisíci, je to jiné. Tam ti lidé jenom odevzdaně trpěli. Občas se bavili, byli tišší a ohleduplnější. Tady berou ohled jen na mě. Jsou zde bezohlední sobci, hluční, hašteřiví, prudící i tiše trpěliví. Také hajzlíci, ostatním lidem nohy a ruce zalamujíce pro své místo. To ještě nepíšu nic o pachu, potu, zápachu, kouři a jiných vůních. Taky jsem tu jediný v kraťasech. Ind vůbec nenosí kraťasy, včetně dětí. Maximálně takovou podkasanou sukni. Pořád se mi vyptávají, jestli mi není zima, i v noční teplotě přesahující 30 C. Je přeci leden studený to měsíc. Nejeden tu má svetr a pořád se balí do dek a šátků. Tak, takováto milá jízda ve vlaku potěší. Ještě, že nemusím využít všech 60 tisíc km zdejší železnice. Po klidně strávené noci mě moji kamarádi upozorňují, že už bude Aurangbadad, ležící asi 370 km od Bombaje. Díky jejich pomoci jsem vytlačen živým pístem ven. Na nádraží se několikrát ptám, kde jsem, protože cedule nerozluštím. Stejně by mi to nebylo nic platné, kdybych byl jinde. Není cesty zpět. Chci se ubytovat v prvním vytipovaném hotelu podle L. Planet. Snaží se mi schovat přejmenováním, ale mám ho. Je 071o budím recepčního a beru si pokoj s teplou vodou, záchodem, ventilátorem a barevnou televizí. Smlouvám o ceně a zápisu pro Check out. Nechávám si napsat do knihy příchod až na desátou hodinu, abych druhý den nemusel vstávat. Upozorňuji, že nechci být buzen a po sprše jdu dospat noc. V 1145 mě předčasně budí telefon, zda nepotřebuji někam Taxi. 

Janek (Zdeněk Janeček) 

Aurangbadad, Indie  
11.1.2ooo 20 hod 52 min 
na N 19 52. 837', E 075 19. 031'. 

Okomentovat